Změna klimatu označuje změnu průměrného stavu klimatu a/nebo jeho vlastností, která přetrvává po desítky let či déle.
Klima patří mezi rozhodující atributy našeho života. Závisí na něm dodávky vody i zemědělství – které poskytuje obživu každému z nás a živobytí lidem na venkově. Posledních několik tisíciletí se lidská společnost těšila poměrně stabilnímu podnebí. Přirozeně docházelo k výkyvům, jako bylo středověké teplotní optimum nebo tzv. malá doba ledová zhruba v 17. až 19. století. Ale variabilita klimatu na severní polokouli v posledním tisíciletí – i s těmito fluktuacemi – patrně nikdy nepřesáhla 2 °C. K daleko větším změnám docházelo v dávnější minulosti, především během opakujících se ledových dob. Ale ty neměly žádný praktický vliv na lidskou společnost, jak ji dnes známe, prostě protože tehdy ještě žádná nebyla.
Globální podnebí ovlivňuje řada krátko- i dlouhodobých faktorů: sklon zemské osy, intenzita slunečního záření a koncentrace skleníkových plynů. Skleníkové plyny hrají velmi důležitou roli. Nebýt jich, panovala by na planetě průměrná teplota asi o 30 °C nižší oproti současné. Země by tak byla hluboko pod bodem mrazu. Vzájemný vztah mezi skleníkovými plyny a teplotou je komplikovaný, ale o hlavních bodech není pochyb:
-
Vodní pára, oxid uhličitý (CO2), oxid dusný, metan, freony a některé další plyny zachycují teplo, které se odráží od zemského povrchu (ale naproti tomu nebrání pronikání slunečního záření). Vyšší koncentrace těchto látek ve vzduchu proto vede ke zvýšení globální průměrné teploty. Nejde o žádný horký objev posledních let, nýbrž o učebnicovou banalitu, kterou zjistil britský vědec John Tyndall v roce 1859.
-
Průmysl a některé další činnosti zvyšují koncentraci některých skleníkových plynů ve vzduchu. Především spalování fosilních paliv – uhlí, ropy a zemního plynu – každoročně uvolňuje miliardy tun uhlíku, který po miliony let ležel hluboko v zemi. Obsah oxidu uhličitého v atmosféře je proto vyšší než kdykoli v posledních 650 000 letech. Pokud nedojde k rychlému poklesu emisí, někdy ve druhé polovině 21. století dosáhne dvojnásobku úrovně, na které byl před průmyslovou revolucí.
Pátá zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu, resp. její první část říká:
Dochází k oteplování klimatického systému. Změnu potvrzují všechny sledované faktory – zvyšuje se teplota na souši i v atmosféře, otepluje se oceán, snižuje se množství sněhu a ledu a stoupá hladina moří. Navíc každé z posledních 3 desetiletí bylo postupně nejteplejším od počátku pravidelného sledování v roce 1850.
Lidský vliv na změnu klimatu je prokázaný. Už předchozí zpráva z roku 2007 označila s 90% pravděpodobností za hlavní příčinu současných změn lidskou činnost. Letošní zpráva tuto skutečnost dále potvrzuje. Je prakticky jisté (95 %), že lidský vliv je dominantní příčinou oteplování klimatického systému minimálně od poloviny 20. století. Tento fakt vychází ze zvyšujících se koncentrací skleníkových plynů, ze sledovaného oteplování a z našich ostatních znalostí o klimatickém systému.
Koncentrace oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného stouply na úroveň, jaká nepanovala během posledních 800 000 let. Od počátku průmyslové revoluce došlo k výrazné proměně složení atmosféry. Stalo se tak na základě spalování fosilních paliv a změn ve využívání půdy (odlesňování atd.). Koncentrace oxidu uhličitého během této doby stoupla o 40 %, oxidu dusného o 20 % a metanu je více o 150 %. Tak vysoké koncentrace nepanovaly během posledních 800 000 let. Nejbližší období, ve kterém víme, že podobné hodnoty zřejmě existovaly, skončilo před zhruba 3 miliony let.
Nárůst koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře způsobuje okyselování oceánů. Okolo jedné třetiny emisí oxidu uhličitého se ukládá ve světových oceánech, což má za následek jejich okyselování. Od začátku průmyslové revoluce kleslo pH oceánu v průměru o 0,1 a již dnes tak zaznamenáváme zásadní negativní důsledky na život korálů a celých vodních ekosystémů. Do konce století pak podle toho, kolik emisí CO2 vyprodukujeme, klesne hodnota pH o dalších 0,06 až 0,32.
Úbytek ledu z pevnin. Nápadné zmenšování samostatných ledovců probíhá již dlouho. Na rozdíl od devadesátých let se ale už stejné množství ledu ztrácí i z ledového příkrovu Antarktidy a ještě více z ledového příkrovu Grónska. Úbytek hmotnosti obou ledových příkrovů se dramaticky zrychluje.
Úbytek ledu v Arktidě. Severní oceán už přestává být v létě a na podzim pokrytý ledem. Oteplování Arktidy se tím, jak její povrch tmavne, značně urychluje. Bezprecedentně teplá Arktida mění charakter počasí na celé severní polokouli.
Do konce 21. století se dále oteplí, mohlo by to být i o několik stupňů. Bude-li růst emisí skleníkových plynů pokračovat jako doposud, může oteplení na konci století oproti jeho počátku dosáhnout až 3,7 ºC. Jen pokud emise klesnou do poloviny století k nule, může se v tomto období oteplit i méně než o jeden stupeň. Teoreticky je tedy stále možné udržet oteplení planety pod hranicí 2 ºC oproti druhé polovině 19. století. Překročení této hranice by znamenalo zásadní negativní dopady pro lidstvo a ekosystémy.
Zvětší se rozdíly mezi suchými a vlhkými oblastmi. Místa, kde je dnes sucho, budou do budoucna sušší, zatímco na místech, kde je dnes srážek hodně, bude pršet ještě více. K tomuto principu však bude existovat řada regionálních výjimek. Zároveň můžeme očekávat častější a intenzivnější přívalové deště a vlny veder.
Vzestup hladiny oceánů bude pokračovat. Mezi lety 1901 a 2010 stoupla hladina oceánu o 19 cm. Stoupající teplota vlivem roztažnosti vody a úbytek ledu z pevnin povedou k jejímu dalšímu nárůstu. Odhad tohoto nárůstu se přitom od Čtvrté hodnotící zprávy prakticky zdvojnásobil. Pokud budou skleníkové emise pokračovat jako doposud, tak do roku 2100 hladina světových moří stoupne až o 98 centimetrů. Zvyšování hladiny bude nicméně pokračovat i dále. V oblastech, které jsou vzestupem hladiny už v tomto století ohroženy, dnes žije desetina světové populace.
Zpomalení změn bude vyžadovat podstatné a trvalé omezení emisí skleníkových plynů. Další spalování fosilních paliv bude způsobovat další oteplování a změny ve všech oblastech klimatického systému. Čím více emisí vypustíme, tím dramatičtější budou i následné změny. Jedině podstatné a trvalé snížení emisí skleníkových plynů nás může ochránit před nebezpečnou změnou klimatu.
Uhlíkový rozpočet. Zpráva uvádí i vyčíslení našeho celkového uhlíkového rozpočtu. V případě, že celkově vypustíme do atmosféry méně než 800 miliard tun (Gt) uhlíku, pravděpodobně nedojde k většímu oteplení než o 2 ºC. Od konce 19. století jsme však už vypustili na 500 Gt. Více než polovinu přijatelného rozpočtu jsme tedy již vyčerpali, přičemž každý rok přidáváme dalších 10 Gt uhlíku.
***
Zpráva Pracovní skupiny I Mezivládního panelu pro změnu klimatu nebo-li IPCC obsahuje téměř 2500 stránek textu. Cituje více než 9200 vědeckých publikací, vycházející z milionů pozorování a více než 2 milionů gigabajtů numerických dat z klimatických modelů. Více než ¾ citovaných vědeckých publikací vyšlo po roce 2007. Na tvorbě tohoto prvního dílu Páté hodnotící zprávy se podílelo 259 hlavních a na 600 přispívajících autorů z 39 zemí a na tisíc expertů se účastnilo recenzního řízení.
Zpráva IPCC není založena na novém výzkumu. Jejím úkolem bylo zpracovat existující vědecké, technické a socio-ekonomické zdroje z oblasti změny klimatu a vydat je v podobě, která bude využitelná v politickém rozhodování. Dříve zpracované zprávy IPCC hrály důležitou roli v procesu přijetí Rámcové úmluvy OSN změnách klimatu a Kjótského protokolu.
Poznámka:
*) ppm (parts per milion, tzn. částice na milion) či ppb (parts per bilion, tzn. částice na miliardu, 1 (americký) bilion = 1000 milionů) je poměr počtu molekul skleníkových plynů a celkového počtu molekul suchého vzduchu. Například: 300 ppm znamená 300 molekul skleníkového plynu na milion molekul suchého vzduchu.
Zdroj:
http://www.zmenaklimatu.cz/cz/fakta/zmena-klimatu