Sucho. Co s tím uděláme?

Máme červen a léto se nám svými horkými dny vytrvale připomíná. Právě na 17. 6. stanovila OSN Mezinárodní den proti rozšiřování pouští a sucha a my si při této příležitosti povíme něco více o tom, že ekologie nemusí být nuda, ale poměrně zajímavá (a důležitá) věc.

Patrně každý z nás se někdy vydá do přírody obdivovat její krásu, o to víc některé badatele a zvědavce zajímá, co je pravdy na tom, že to naše planeta občas „nedává“. Řada odborníků veřejnost vytrvale uklidňuje a ekologická (ale často až ekoteroristická) hnutí mnoho vědců označuje za obchodníky se strachem, nicméně každý racionálně smýšlející člověk uzná, že zodpovědnost vůči Zemi je určitě namístě.

Hlavním cílem Mezinárodního dne proti rozšiřování pouští a sucha je především šířit povědomí o této problematice a zároveň nabízet možná řešení. Například v Česku denně vidíme z oken autobusu množství pokácených lesů a o kůrovci se mluví snad na každém rohu. Ano – i tito brouci dokáží stromům ublížit právě díky nedostatku vláhy, kvůli němuž se lesní porosty vlivem nedostatku mízy nedovedou této hmyzí invazi účinně bránit.

Míra vlivu lidí na podnebí planety je neustálým předmětem diskuzí. Poslední názor, který jsem zaznamenal, nám přisuzoval méně než padesát procent. Trochu mě to uklidnilo, ale zároveň vím, že je občas třeba planetě pomoci. Můžeme začít např. zodpovědným tříděním odpadu nebo tím, že plasty nebudeme pálit.

Autor: Libor Oliva

Zdroje: www.enviweb.cz, časopis Téma

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.