Jak se domluvit

Cílem skutečného dialogu není přesvědčit druhého o vašem názoru. Cílem je potkat se a jít spolu dál.

Nedávno přijela do Brna americká profesorka komunikace Sheila McNamee. Mluvila o tom, že demokratická politika stojí mimo jiné na myšlence dialogu. Nejde v ní totiž jen o to, že vyhraje převažující názor, ale taky o to, že se díky ní můžou setkat dvě skupiny lidí s různými názory, konfrontovat se a společně dojít k názoru třetímu.

Dialog není jen výměna názorů, kdy já říkám definitivní A a ty říkáš definitivní B. Skutečný dialog je možný jen tehdy, když jsou obě strany ochotné svůj názor změnit. To se stává, když je jejich hlavní motivací si porozumět.

Velkou část naší reality a toho, jak jí rozumíme, tvoří skupina lidí kolem nás. Naše sociální bublina. Ta do značné míry udává naše názory a postoje.

Můj a tvůj svět

Představte si třeba, že jste městský vegan. Nejspíš se stýkáte s dalšími vegany, už proto, že chodíte jíst do stejných restaurací nebo čtete stejná diskusní fóra. Bavíte se nejspíš s lidmi, které zajímají práva lidí a zvířat, časem dost možná začnete být občansky angažovanější než dřív – už jen proto, že svůj životní styl musíte pořád někomu vysvětlovat a obhajovat a u ostatních veganů nacházíte porozumění.

Bojujete proti mainstreamu, snažíte se žít stylem zero waste, kupujete kávu fair trade, protože vám to připadá zodpovědné, a děti pošlete do lesní školky, protože se bojíte, že v té státní jim ublíží na sebevědomí a samostatnosti.

A k tomu si představte, že máte rodiče, kteří zažili tradiční výchovu, bydlí na vsi a jídlo bez masa nepovažují za jídlo. Nikdy kolem sebe neměli nikoho, jako jste vy. Pijí rozpustnou kávu, protože ji pili vždycky a jejich známí jim ji nabídnou na každé návštěvě. Kávovar ani frenchpress v jejich okolí nikdo nemá, nevěděli by, jak s ním zacházet.

Připadá jim jako zbytečná práce třídit odpad, od čeho přece platí popelnici. Z lesní školky se chytají za hlavu, zlobí se, že musíte mít vždycky něco extra, a mají strach, že jejich vnouče v lesní školce zvlčí nebo se nachladí, do normální školy se nezařadí a nakonec ztroskotá v životě, protože se nebude umět zařadit do práce.

Nezahodit kvůli opačnému názoru celého člověka

Lidé z obou táborů mají názory, ke kterým došli ze srozumitelných důvodů. Kdy budou tyto tábory neslučitelné? Když se budou soustředit jen na vzájemné rozdíly, bát se odsouzení od „těch druhých“ a shazovat jejich životní styl, aby nemuseli zpochybnit ten svůj.

Mohou se usmířit, když budou chtít pochopit, proč jiný vnímá realitu a svět právě takto. Musí chtít zjistit, jak ti druzí ke svým názorům dospěli, jaký proces je k nim dovedl. Aby se mohli vůbec začít bavit, musí nejdřív najít aspoň kousek společné půdy. Něco, co sdílí. Třeba touhu po tom, aby děti vyrostly v úspěšné a spokojené lidi.

Když nastane skutečný dialog, nepřevezme jedna strana názor druhé, ale obě strany svůj názor nejspíš trochu poupraví. A když budou dál kooperovat, možná nevznikne jen něco „na půli cesty“, ale něco úplně nového.

Pokud takovou ochotu ke změně vlastního stanoviska nemáte a cílem hry je jen druhého vyšachovat, zmanipulovat přihlížející nebo posílit status quo, v dialogu se nic konstruktivního nestane. Z komunikace se stane podivná hra na převahu. Třeba taková, jakou máme v posledních dnech šanci sledovat v naší vrcholné politice.

Co s tím?

Třeba aspoň to, že se sami budeme snažit porozumět realitě lidí v bezprostředním okolí. Ptát se lidí s odlišným postojem, jak k němu došli.

A nezapomínat, že ochota změnit vlastní názor není slabost, ale známka zdravé mysli.

Zdroj: www.psychologie.cz

Autor příspěvku: Nikola Sobotková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *