Příliš slabí vyletět?

Období mezi tím, kdy člověk dospívá, touží po samostatnosti a současně na ni ještě není plně připraven, bývá jedno z nejtěžších v životě. Tak nějak toužíme být volní dělat konečně všechny ty zakazované věci, všechno zakusit na vlastní kůži a žít naplno. Zatím jsme ale „jenom ti studenti“. Jak se s tímto pocitem vyrovnat?

To je velmi složitá otázka, o to složitější odpověď. Je určitě skvělé, když máte někoho, kdo se s vámi o podobné pocity podělí, řekne, že věci vnímá podobně a hlavně vám poskytne obdobnou zkušenost vrstevníka. A co když nikoho takového neznáte? Můžete si být jistí, že rozhodně nejste sami a že podobné pocity zažíváme všichni. Důležité je, aby negativní aspekty života člověku nepřerostly přes hlavu.

Nám lidem nejvíce pomáhá, když máme pocit, že ve své situace nejsme samojediní na světě. Proto je nesmírně užitečné, když lidé – byť třeba anonymně – píší vlastní, často srdceryvné příběhy na internetová fóra nebo jiná, podobná místa. Krom toho, že je dobré chovat se na internetu s vědomím, že je to opravdu celosvětová (a tedy veřejná) síť, může tato revoluce technologií a komunikace sloužit jako velmi funkční propojovací prostředek skrze autentické příběhy, zkušenosti a návrhy možných řešení.

Každý jsme jedinečný. Nepropadejte panice, když se vám váš vlastní životní příběh zdá poněkud „mimo normu“. Častokrát totiž právě ty opravdu vyhrocené situace a směry osudu odhalují ryzí lidskost a trvalé hodnoty.

Autor článku: Libor Oliva

Zdroj: vlastní zkušenost, http://www.nicm.cz/o-cm-je-to-dospivani

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.