Máte problémy ve vztazích? Tohle byste si měli uvědomit, aby se to zlepšilo

Zpočátku každého nového vztahu v zamilovanosti přehlížíme chyby partnera. Po prvotním poblouznění a sundání „růžových brýlí“ následuje realita. Každý máme chyby a ty vyplují na povrch. Už pro nás protějšek není tak dokonalý. Zde nastává první problém, který ne každý vztah ustojí. Nastává krize. Pokud se tato krize zažehná a my partnera přijmeme i s jeho chybami, vztah se posune o hodně dál. V každém partnerském vztahu se partneři občas pohádají a vymění si své názory. Není to na škodu, pročistí se vzduch a následuje to nejhezčí – usmiřování. 

Partnerské vztahy obestírá mnoho předsudků i naivních představ, a přestože jsou určující pro kvalitu našeho života, jejich umění se nemáme kde naučit. Škola se tomuto tématu vyhýbá zcela a ideálních vzorů z rodinného prostředí je jako šafránu.

Přesto úspěch každé naší mezilidské interakce závisí na našich vztahových schopnostech. Pojďme se tak společně podívat na problematiku vývoje vztahů i toho našeho v rámci nich. A třeba se naučit, jak to dělat správně.

Význam vztahů pro náš život

Jaký vliv mají vztahy na náš život, si nejlépe uvědomíme v okamžiku, kdy se vztah hroutí, případně když se nám nedaří vztah dlouhodobě navázat. V těchto chvílích prožíváme nepříjemné emoce a pocity, které mohou zasáhnout i všechny ostatní oblasti našeho života a někdy nám mohou i znemožnit normální fungování.

Kořeny problémů můžeme hledat právě v tom, že mnoho z nás si představuje, že vztah má být něco ideálního a cokoli jiného rovná se problém. Pravdou ale je, že konflikty do vztahů patří a spíše než ony problémy způsobuje naše neschopnost je dospěle řešit.

Druhé úskalí spočívá v naší potřebě dělat se lepšími, než jsme, a vytěsňovat své stinné stránky. Jenže je to právě vztah, ve kterém všechny tyto stinné stránky vyplavou na povrch. Přestože je to z pohledu vztahové dynamiky přirozené, my stále doufáme, že si masku svého ideálního já uchováme navždy.

Zamilovanost jako iluze lásky

Někomu se podlomí kolena, jinému srdce zaplesá, začátek vztahu bývá v každém případě opojný.

Rozhodnutí zamilovat se nečiníme my, děje se nám. Jedná se o zcela přirozený proces, což je dáno tím, že člověk je poháněn instinktivními silami. Jednak instinktem sociálním a rovněž instinktem biologickým, tj. sexuálním. Bez jednoho bychom neměli potřebu žít ve společenství rodiny, bez druhého bychom dávno vyhynuli.

Dalším instinktem, který nás do vztahů žene a kterého si ovšem nejsme tolik vědomi, je přirozená touha po pochopení a poznání toho, kým jsme, neboli sebepoznání. Až člověk, který vychází ze své pravé podstaty, a nikoli z pouhé představy o sobě samém, tedy sebeklamu, může svobodně jednat a nést za své jednání plnou zodpovědnost.

Bez tohoto posledního instinktu by nebyl možný vývoj ani jedince, ani společnosti. A všechny společně si žádají lidské spojení.

Jakkoli je sexuální instinkt jen jedním z mnoha, je to právě on, který zaslepuje náš úsudek v první řadě a vede nás do náruče protějšku, jenž se zdá být složen ze všech ideálních vlastností. V očekávání, že spolu s ním naplníme všechny své představy, potřeby a touhy, jsme poháněni doslova fascinační silou.

Tato fáze zamilovanosti, která v mládí trvá několik málo roků (v pozdějším věku spíše měsíců), je obdobím radosti, touhy, vášně i uspokojení. Díky bohu za ni.
Snažíme se působit lepšími, než jsme, naplňujeme svou vlastní představu o tom, jak chceme, aby nás viděli druzí, a jak bychom rádi viděli sami sebe. Vidíme, co chceme vidět, slyšíme, co chceme slyšet, a partner zrovna tak.

Skrytá část partnera i naše

V milostném opojení ovšem lehce zapomínáme na to, že s sebou vždy a všude nosíme úplně všechno, co je v nás, a to včetně našich potlačených povahových rysů. Jde o ty stránky osobnosti, které bychom nejraději někam odklidili nebo popřeli, ale také o ty, které jsme dosud dostatečně nerozvinuli.

Zkrátka zapomínáme, že každý z nás vrhá svůj stín. Spolu s představou o vhodném partnerovi a fungujícím vztahu v sobě máme i skryté nároky, stará zranění a křivdy, neuspokojené potřeby a pocity vlastní méněcennosti (případně jako kompenzaci nadutou pýchu).

Jak ve vztahu vnímáme sebe a toho druhého:

Tyto skryté obsahy se v každém vztahu vždy znovu vynoří, jen takříkajíc v novém vydání. Dokud je nemáme zpracovány, projevují se jako osud. A to buď v chronicky špatném výběru partnerů, opakujících se hádkách a konfliktech, nebo obdobně neslavných koncích.

Rovněž si většinou neuvědomujeme motivaci, se kterou do vztahu vstupujeme. Tedy to, proč vůbec vztah chceme. Je to strach ze samoty? Nebo sebehodnota spojená s tím, že bez vztahu nejsem jaksi úplný? Případně uspokojení citových potřeb a jejich naplnění pomocí partnera?

Bez porozumění těmto motivacím zůstáváme v roli naivního dítěte se všemi jeho představami o idylickém světě kdesi na růžovém obláčku a rovněž s představou, že zamilovanost vydrží na věky. Podlehneme iluzi nejen o partnerovi, ale i o sobě, která bude nutně záhy bolestně vykoupena, jakmile se střetneme se svým stínem.

Kosa na kámen

Ve snaze udržet si o vztahu i o nás samotných ideální obraz, přehlížíme a vytěsňujeme první náznaky rozporů a nedorozumění. „Však ona to pochopí.“ Nebo: „To bude fajn, máme se přece rádi,“ říkáme si. V zažívané blízkosti ale začnou naše pocity méněcennosti a strachy, rovněž jako naše obranné mechanismy proti těmto nepříjemným pocitům, nutně vyplouvat na povrch.

A najednou se před nimi není kam skrýt. Protože všude tam, kde jsme emocionálně vázáni (a vztah je emocionální vazba!), se postupně začnou vynořovat všechny naše emoce. To je dobré vědět a počítat s tím.

Výsledkem je vzájemný konflikt, kvůli němuž vztah v této fázi buď skončí, nebo nás nasměruje na cestu porozumění sobě samým včetně našich stinných stránek. I zde se jedná o  přirozenou, instinktivní potřebu sebepoznání, ale protože o tomto instinktu mnoho nevíme (odkud taky), většinou právě jemu nejvíc vzdorujeme.

Projevuje se to tím, že vidíme vše zlé jen v našem protějšku. Pocity zamilovanosti postupně doplní i averze a odpory a pro vztah je to opravdovou zkouškou. Náklonnost i odpor jsou totiž rovnocennými funkcemi vztahové vazby.

Zamilovat se znamená se v tom druhém obrazně i doslova ztratit. Stíny obou se smísí v jednu směs, a protože ani jeden z partnerů neví o žádném z nich nic, chaos a konflikty jsou na světě. Netušíce, že toto je přirozená fáze vývoje každého vztahu, je právě v tomto okamžiku vystupňovaný konflikt často příčinou konce.

Který problém je čí, netušíme, a tak raději soupeříme o to, aby byla vina a zodpovědnost připsána druhé straně. A to vše jen proto, abychom se ubránili pocitům vlastní méněcennosti, a tím pádem i své zranitelnosti.

Bolest, kterou si neseme ve svém nitru, se tak všemožnými způsoby snažíme přesunout na partnera. Ocitáme se uprostřed mocenských bojů, argumentujeme s kritizujícím podtónem. Padáme do kalných vod.

Zdroj:

www.forbes.cz/mate-problemy-ve-vztazich-tohle-byste-si-meli-uvedomit-aby-se-to-zlepsilo/

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Sandra Hašková

Je mi 22 let a studuji na Univerzitě Pardubice. Věnuji se zde oboru Sociální antropologie. Svůj volný čas nejraději trávím se svojí rodinou, ať už v místě mého bydliště v Okříškách nebo na nějakém společném výletě. S výlety souvisí další moje záliba, a to cestování. Velmi ráda poznávám nové země, nové lidi, jejich kulturu a zažité tradice. Ve volném čase si jdu také ráda zaplavat nebo si přečtu knížku. Nejvíce si však vážím času stráveného v přírodě na čerstvém vzduchu.