Internet jako „chlubítko“

Téměř každý z nás je na Facebooku, sleduje videa na YouTube nebo sem tam hodí nějakou fotku na Instagram. Sociální sítě se staly běžnou součástí našich životů a uživatelský účet má alespoň na jedné z nich téměř polovina obyvatel planety. Právem se tedy nabízí otázka, zdali o tomto fenoménu víme všechno, co je třeba.

Škodí nám sociální sítě? To je otázka, s níž se setkává téměř každý mladý člověk. Starší generace bývá často vůči zástupcům té mladší dost skeptická a nejinak je tomu i v tomto případě. Je nám často vyčítáno, že ve virtuálním světě trávíme příliš mnoho času – mnohem důležitější však je, jakým způsobem tento čas trávíme.

Pokrok pravděpodobně zastavit nelze a stejně tak, jako se někdo neobejde bez sporáku nebo mikrovlnky, jsou sociální sítě nedílnou součástí určitého životního standardu, jenž s sebou nese značné výhody. Na druhou stranu bychom si měli být vědomi i stinnějších stránek tohoto životního stylu.

Určitě není nutné všechno hned smazat a vrátit se zpátky do doby kamenné. Je ale důležité myslet jednak na to, kdo všechno náš obsah vidí, co vlastně sdílíme a hlavně – jakým způsobem. Zdánlivě dokonalé fotky vyzařující úspěch a krásu totiž mohou působit poměrně zavádějícím způsobem a výsledný dojem podpořený mnoha efekty a počítačovými filtry má s realitou často jen pramálo společného.

Za každým dosaženým štěstím stojí mnoho práce, která může trvat roky a rozhodně není vždy příjemná. Je dobré na to pamatovat a vždy se v tomto duchu pozastavit nad každým příspěvkem, který čteme, prohlížíme či sami píšeme. Všichni jsme koneckonců lidé a zasloužíme si stejný respekt.

Autor: Libor Oliva

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=sf0JAUGjVDs

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi o tom, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.