Dvě kultury, jedna země

Propojit více lidí odlišných zájmů se zdá v některých případech značně složité. Ještě výrazněji se mohou projevovat rozdíly dané místem, odkud člověk pochází a jiný svět mu tudíž – básnicky řečeno – přímo koluje v žilách. Nalezneme společně funkční způsob mezilidské interakce?

Možná jste již zaznamenali určitou postupující tendenci mnoha aktivistů, ale i běžných občanů, kteří se zajímají o veřejné dění. Tato tendence spočívá v otevírání několika dosud nediskutovaných témat a z dříve tabuizovaných okruhů našich životů se tak stávají předměty (i vědecké) polemiky.

Stále aktuální pro nás může být i problematika obyvatel, kteří v zemi svého trvalého pobytu tvoří nepočetnou národnostní menšinu. Ze strany majoritní většiny je na ně kladen požadavek přizpůsobit se zaběhnutým mravům a nalézt vlastní roli ve společnosti; ostatně stejným způsobem, jakým je tomu také ve vlastních řadách zmíněné majority. Někteří jedinci jsou přizpůsobiví, jiní potom méně – toto pravidlo se dá přitom vztahovat nejen na otázku etnické příslušnosti.

Nalézt své místo pod sluncem touží snad každý člověk a pevně věřím, že také díky práci charitativních a neziskových organizací se daří konat mnoho zdánlivě drobných kroků, které však ve svém součtu vedou k mnoha znatelným zlepšením. Existují však také kulturní a náboženská společenství, jež tvoří svým charakterem polaritu skutečně významnou a vzájemný dialog je tak velmi křehký či téměř žádný.

Je dobrým krokem skládat si ucelenou mozaiku o tom či onom společenství, nepodléhat dezinformacím a porovnávat jednotlivé podněty z vnějšího světa. Významným obohacením může být též zájem o kulturu a umění daného etnika – tato estetická činnost a dílá z ní vycházející totiž svým charakterem tvoří skutečně výjimečný propojovací můstek, jenž nezná bariéry.

Na závěr by bylo určitě správné dodat, že světový mír je jedním z nejušlechtilejších cílů, byť se jeho naplnění zdá mnohdy vzdálené. Važme si svobody dávající nám výhled a vhled do pozice, z níž máme šanci přispět svým dílem ke zlepšení a pozitivní změně.

Autor: Libor Oliva

Zdroje: vlastní zkušenost, https://plus.rozhlas.cz/nazor-ze-v-africe-lide-nepracuji-a-jen-cekaji-s-natazenou-rukou-je-paradoxni-8038971

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.