První problém představuje definice samotného sociálního hnutí. Jestliže sociální hnutí definuje vytváření vztahů mezi různými skupiny aktérů, kteří sdílejí kolektivní identitu, společně jednají v souladu a usilují o sociální změnu praktikami (veřejného?) protestu, pak tuto definici lze vztáhnout nejen na skupiny aktérů chápajících sebe sama jako spíše „stojící nalevo“, ale tato definice obsáhne také sociální aktéry spíše „stojící napravo“. Nejen aktéři ekologických a mírových hnutí nebo hnutí za globální spravedlnost zakoušeli a zakoušejí jak v minulých tak v soudobých podmínkách radikální kapitalistické modernizace (tzv. globalizace) pocity strádání, nespokojenosti a rozhořčení. Výzvy liberálního kapitalismu upevňují vztahy pospolitosti, sounáležitosti a solidarity, které mají definovat progresivní sociální hnutí, také např. mezi rasistickými a nacionalistickými skupinami, hnutím skinheads, náboženskými a ideologickými fundamentalisty či homofóbními a sexistickými aktivisty a aktivistkami. Přihlédneme-li k společenské realitě postsocialistické Evropy, tak by tento seznam mohl být ještě rozšířen o různé politické extremist(k)y, které se nadále hlásí k leninsko-stalinistické praxi třídního násilí či bakuninovskému anarchoterorismu. Nicméně, problémem zůstává, že řada autorů a autorek analyzující sociální hnutí, výslovně neuvádí kritéria, na základě jakých některé skupiny aktérů patří mezi „dobrá“ sociální hnutí, která usilují o rozšíření lidských svobod a svobody jiných členů a členek společnosti ve svém symbolickém boji nepřehlíží ani neomezují a proč další „špatné“ skupiny na těchto seznamech chybí.
Zdroj: www.socioweb.cz