Zničující perfekcionismus

Tlak na výkon a minimalizaci chyb je dnes hojně zastoupeným trendem. Může se nabízet jednoduchá odpověď odkazující na argument, že naším úkolem je naučit se podobným stresovým faktorům čelit. Co když nám ale vlastní ambice nekontrolovatelně přerostou přes hlavu?

Dokonalost je pomyslným piedestalem veškerých výsledků jakékoliv lidské činnosti. V médiích, filmech, knihách, ale také v běžném životě jsme neustále konfrontováni s představou o tom, jaký by měl člověk být. V důsledku těchto všudypřítomných podnětů (často nevědomě) vstřebáváme určitou představu o naší osobě a utváříme si tak návyk způsobu myšlení, který automaticky aplikujeme na okolní svět.

Perfekcionismus bychom mohli popsat jako lpění na dokonalosti, předmětem trápení perfekcionisty jsou však právě jeho vlastní chyby – či spíše neschopnost tyto chyby přijmout. Vzniká tak bludný kruh, kdy sice máme cíle, velké plány, ale frustrují nás naše domněle nízké schopnosti určitou věc provést. Perfekcionisté přitom v mnoha případech nebývají nešikovní lidé – právě naopak, jde často o velmi nadané jedince. Avšak tím, že lpí na dokonalosti, se obávají selhání; přímo je děsí situace, kdy začnou provádět libovolnou činnost, jež se stejně vždy bude jevit jako ta špatná, horší a nicotná. I když jedinec před vnějším pozorovatelem působí jako naprostý génius, on samotný vnímá své vlastní počínání jako to nejhorší na světě. Zkrátka hotové peklo.

V případě, že se vám perfekcionismus vymyká z rukou, může pomoci přiklonit se více k tzv. optimalismu. Optimalista nemá sice o nic menší ambice než perfekcionista, zároveň však umí přijímat své chyby a hranice. Situace, které život přináší, chápe spíše jako přirozený běh věcí než nevyhnutelné zlo. Pokud bude naši cestu provázet méně odporu a stresu, určitě budeme šťastnější a menší odbočka se nestane velkou překážkou nebo bariérou.

Autor: Libor Oliva

Zdroj: vlastní zkušenost, https://www.forbes.cz/pozor-na-dokonalost-osm-znaku-ze-se-vam-perfekcionismus-vymyka-z-rukou/

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.