Jaké jevy nejvíce ohrožují děti ve školním věku?

Tyto nežádoucí sociálně patologické projevy školních dětí není radno přehlížet. Ať už s dětmi pracujete jako pedagog, nebo v jejich volném čase, musíte si všímat proměn v jejich chování a co nejdříve identifikovat tyto nebezpečné projevy. PhDr. Tomáš Čech, Ph.D. je shrnul do následujících pěti kategorií ve svém výukovém textu.

Učitelské povolání je posláním. Tuto větu slýcháváme víc než často – mož­ná, aby­­chom si my učitelé uvědomili, že jsme se vydali správnou cestou. Ano, uči­­­tel­ství je krásné povolání, které, pokud jej člověk dělá s láskou, obohacuje, na­­plňuje. Do­ba i žá­ci ovšem kladou na učitele stále větší a větší nároky a ne kaž­­dý se s nimi do­káže vy­pořádat. V učebnicích nalezneme, že učitel by měl být ne­­jen dobrým pe­da­gogem, ale rovněž vychovatelem, organizátorem, ko­or­di­ná­to­rem apod. Ale sou­čas­ně také psy­chologem, speciálním pedagogem, vy­še­třo­va­­telem, poradcem. Edu­kač­ní praxe to­tiž neskýtá jen potěšení z předávání vě­do­­mostí a dovedností, ale ne­zříd­ka i kon­fron­taci se sociálně patologickými jevy, kte­­ré se ve stále v hojnější míře na školách obje­vují a učitel je prvním, kdo musí ře­­šení napomáhat. Mezi tyto projevy řadíme zá­ško­láctví, agre­si a šikanu, de­lik­vent­ní chování, drogy a drogovou závislost (včet­ně alkoholismu, ta­bakismu), kte­ré děti ohrožují, aj.
Následující text skýtá přehled nejčastějších sociálně nežádoucích pro­je­vů a chování školních dětí, se kterými se pedagog může ve své učitelské praxi set­kat.

1. Záškoláctví

Záškoláctvím („chozením za školu“) bývá označován přestupek žáka, kte­rý úmy­slně zanedbává návštěvu školy. Je chápáno jako porušení školního řá­du, ale ve sku­tečnosti jde o provinění proti školskému zákonu, který obsahuje ustanovení o po­vinné školní docházce. Nezřídka je spojeno s dalšími sociálně patologickými je­vy, které mají neblahý vliv na osobnostní vývoj jedince.
  • Příčiny záškoláctví
Změny sociálních poměrů odstranily staré příčiny záškoláctví, které spo­čí­valy nej­­čas­­tě­ji v sociální oblasti. V minulosti mnohé rodiny (zvláště méně ma­jetné) ome­­zo­­valy škol­ní docházku svých dětí, protože děti musely, převážně na ves­nic­i, po­­má­hat při do­mácích pracích apod. Dnešní důvody jsou jiné. V učeb­ni­ci dět­­s­ké psy­chia­trie se uvá­dí, že „záškoláctví je nejvýraznější formou odporu dí­­tě­te ke škole. Bý­vá spo­jo­vá­no s útěky dítěte z domova nebo toulkami“ (Če­pič­­ka, 1981, s. 53). Nej­častěji je řa­zeno do asociálních poruch chování. Pří­či­ny zá­­­ško­lác­tví nalézáme v pro­středí školy, ve vlivu rodinného prostředí a trávení vol­­ného času.
a) Prostředí školy. Sama škola, její systém, eventuálně sám pedagog může být vel­­mi vý­z­­­namným fak­to­rem vzniku záškoláctví. Důvody, které žáky k zá­ško­láctví a od­poru ke škole ve­dou, mo­hou spočívat v jeho přílišné citové zá­vis­losti na něk­­teré dospělé oso­­bě, ná­stu­pu psy­chomotoricky nezralého dí­tě­te do školy ne­bo na­opak v mi­mo­řád­ných vě­do­mos­tech a schopnostech žáka. Dů­ležitým as­pek­tem je menší nadání dí­tě­te, event. ja­ké­ko­li zdravotní po­sti­že­ní, autistické ry­sy, pro­je­vy specifických poruch cho­vá­ní nebo pro­blé­mo­vost žáků. Odborná li­teratura dě­lí příčiny odporu ke škole na špat­né při­způ­­so­­bení školnímu režimu, ne­chuť ke škol­ní práci a přikládá i velkou roli po­­ru­chám me­zi­lidských vztahů. Dal­ší zá­važ­n­ou příčinou je školní fobie, strach ze ško­­­ly. Zá­­porný vztah vytváří ta­ké pe­da­gog svými přístupy a nejvíce ne­spra­ved­livým hod­­no­cením.
b) Rodina. Na záškoláctví (jako sociálně patologický symptom) má významný vliv ta­­ké rodina, která je nejdůležitějším faktorem ve vývoji dítěte. Na dítě špat­ně pů­so­bí střídání různých způsobů výchovy a nejednotnost ve vý­chov­ném pů­so­be­ní, dále pak přílišná zaměstnanost rodičů, jejich lhostejnost vůči dě­tem a vý­cho­vě, ne­při­mě­ře­né požadavky. Děti nejsou často na školu dos­ta­teč­ně z ro­di­n­né­ho pros­tředí při­pra­ve­ny. Ve výkonnosti a psychice žáků se od­rá­ží rovněž vliv mas­mé­dií a ne­v­hodné literatury.
c) Nevhodné trávení volného času. Značný vliv na vznik sociálně patologických je­­vů včet­­ně záškoláctví má způsob využití volného času mládeže. Děti mají mož­­nost nav­­štěvovat školní družiny a kluby, ale také zařízení, která organizují záj­­­movou čin­­nost za úhradu – střediska pro volný čas dětí a mládeže a domy dě­­tí a mlá­de­že. Na organizování volného času rizikových skupin mládeže se za­­měřují např­í­klad něk­teré církevní organizace. V naší praxi chybí nabídka záj­­mo­vých klubů či cen­ter, kam by mohla mládež přijít kdykoliv a vybrat si mo­­men­tálně vyhovující čin­nost, jako tomu je v některých vyspělých zemích (Vo­­cil­ka 1998, s. 20-31).
Zvláštní otázkou je záškoláctví žáků jiných etnických skupin, především Romů. Zde se odráží as­­pek­ty rozdílné hodnotové orientace romské minority, přístupu ke vzdělání, nedostatečné zna­losti ja­zyka majoritní společnosti, nedůvěry ke škole jako instituci bílých apod. Týdenní ab­senci na jed­né z brněnských zvláštních škol odůvodnila devítiletá romská dívka slovy: „Ne­moh­la jsem při­jít do školy, protože mě bolely nohy.“ Romští rodiče nedokáží často své děti dos­ta­tečně mo­ti­vo­vat pro ná­vštěvu školy, protože ji sami neradi navštěvovali a k životu ji dle svých slov ne­po­tř­e­bu­jí. Proto ne­zřídka nechávají své děti doma bez udání jakéhokoliv důvodu a do­chází u nich k rozvoji dalších ne­gativních jevů jako krádeže, tabakismus apod.
  • Náprava
Pro každé dítě přináší škola zatěžující nutnost postupně se vyrovnávat s ná­roky, kte­­ré na ně klade. U každého žáka se přitom mohou objevit pocity úz­kos­ti a ne­jis­­to­ty. Nel­ze za­pomenout, že dítě z problematické rodiny, ať již so­ciál­ně neu­rov­na­­né, nebo s vyš­ší ne­urotickou zátěží, může mít situaci daleko těžší. A dí­tě samo, zvláš­­tě v mlad­ším škol­ním věku, si nedokáže vyžádat pomoc ani vy­jád­řit své po­ci­ty. Rodiče ta­ké často ne­bývají kompetentními vychovateli. Učitel by si proto měl, na základě zna­lostí zá­kla­­dů pedagogické diagnostiky a pozornosti vě­no­vané kaž­dé­mu jed­no­tli­vé­mu žáku, umět odhadnout, kdy potřebuje pomoc. A tu by si měl vy­žá­­dat od pe­dagogické po­rad­ny, od sociálního odboru nebo od dět­s­ké­ho psychiatra (Jed­­lička; Koťa, 1998, s. 61-62).

2. Agrese a šikana

Šikanu můžeme definovat jako násilně ponižující chování jednotlivce nebo sku­­­piny vůči slabšímu jedinci, který se nemůže této situaci vyhnout a není scho­pen se jí účinně bránit. Jde o závažnou agresivní poruchu chování, při které do­chá­zí k po­­rušování sociálních norem spojené s násilným omezováním základních lid­­ských práv. Toto agresivní jednání můžeme vysvětlit jako prostředek k us­po­ko­jení po­třeby, v jej­íž cestě stojí nějaké překážky, např. sebeprosazení, získání ně­čeho žá­dou­cího.
  • Aktéři šikany
a) Agresor. Šikanující agresor bývá obyčejně fyzicky zdatný a silný, většinou s po­tře­­bou se předvádět a dokazovat svou převahu nad ostatními. Bývá necitlivý, be­­zo­hled­ný a za své chování se necítí být vinen. Je to spíše podprůměrný žák a je­­ho ten­dence k ag­resi souvisí s podezíravostí vůči okolí. Své agresivní jednání pro­­je­vu­je již od ra­né­ho věku. Svoji oběť klasifikuje jako méněcennou bytost, pro níž pla­tí jiná pravidla (ne­ní hodna ohledu) a často přesouvá zodpovědnost za ši­ka­nu na oběť (např.: „On si o to koledoval.“ „Nemusel mě provokovat.“) A­gre­siv­ní jed­nání se vytváří již v prv­ních letech života. Rodiče šikanujících dětí bývají k a­gre­sivnímu jednání to­le­rant­něj­ší nebo ho i podporují a sami ve výchově uží­va­­jí tělesné tresty. Dětem chybí vřelý zá­jem o ně a dostatečné citové zázemí. V těch­­to rodinách převládají zde zkušenosti s ne­gativním postojem rodičů k dě­tem, odmítání až nenávist. V dospělosti mají děti sklo­ny k problémům se zá­ko­nem, dívky bývají kruté ke svým dětem.
„Se začátkem nového školního roku a s příchodem nového spolužáka do kolektivu začíná ne­j­hor­­ší a nejdelší školní půlrok v mém životě. Z počátku nový spolužák vypadal docela nor­mál­ně, ale ne dlou­­­­ho. Za necelých 14 dní se přestal přetvařovat a poprvé se projevil. A tak to vlast­ně všec­hno za­ča­lo.
Při sportovních aktivitách a potom už i o přestávkách a postupem času i před školou mě ši­ka­no­­­val a hledal záminky. Dodnes si myslím, že žádné nenašel. Asi byl slaboch, který si nevěřil a sna­­­žil se pře­konat své mindráky. A možná také, že se mu někdy stalo něco podobného a teď to upla­t­ňo­val na ostat­ních. Šikanoval mě slovně, ale i fyzicky, například o přestávkách mně bez­­­dů­vod­ně na­dával, ko­pal mě, bouchal pěstí do břicha a do zad, někdy i do hlavy, házel mi s taš­kou a pe­ná­lem tloukl o la­vici. Někdy do té jeho „hry“, jak on říkal, zapojil i dalšího spo­lu­žá­ka, který byl asi rád, že je ve tří­dě někdo jemu podobný a nebojí se své pocity dát najevo…“ (Z příběhu pa­t­ná­ct­i­le­tého chlapce)
b) Oběti šikany. Šikanovanou obětí se může stát prakticky kdokoliv. Bývají to spí­­še děti tiché, plaché, s nízkým sebevědomím, které jsou zvyklé se pod­ři­zo­vat. Jsou obvykle fyzicky slabé a neobratné. Naopak to může být také dítě s ně­jakou před­ností nebo s velmi vřelým vztahem k učiteli. Bývají to také čas­to samotáři, kte­ří neumějí navazovat kontakty, jsou málomluvní, děti od­mí­tající násilí nebo dě­ti handicapované. Osudem těchto obětí je, že jejich utr­pení dříve nebo později skon­čí. V dospělosti obvykle šikaně uniknou, pro­to­že s ní mají své zkušenosti.
Sa­­motná šikana představuje pro oběť ohrožení psychického zdraví (sklony k de­­pre­si, pochybování o sobě samotném, sklony k úzkosti) a tělesného zdra­ví jako jsou úrazy, poruchy spánku, svalové tenze, snížená imunita.
„Znovu se vracím ze školy. Je to další den, který jsem přežil. Dost se divím. Samá modřina a šrám, ještě slyším za zády smích, ten jízlivý smích spolužáků, všech TŘICETI nepřátel, co mám…“ (Z práce „Vzpomínka na základku“ Zbyňka Vacka, oceněné v Literární soutěži o ce­nu Filipa Ven­clíka. Filip Venclík byl studentem jedné z pražských středních škol, který se stal obě­tí ná­silného trestného činu.)
→ Průvodní znaky šikany, kterých by si měli všimnout rodiče:
  • dítěti se v průběhu týdne velmi mění nálada;

  • ráno je mu zle a nechce jít do školy;

  • zůstává doma, nevyhledává kamarády a kamarádi nevyhledávají jeho;

  • nosí poznámky za pozdní příchod;

  • zapomíná a ztrácí věci;

  • má roztrhané oblečení;

  • chodí za školu.

→ Průvodní znaky šikany, kterých by si měli všimnout učitelé:
  • dítě je o přestávkách samo, ostatní o něj nejeví zájem a vyhledává pří­tom­nost uči­tele;

  • má-li mluvit před třídou, je ustrašené, nejisté;

  • působí smutně až depresivně a zhoršuje se jeho prospěch ve škole;

  • má poškozené, znečištěné věci a oděv;

  • mívá odřeniny, škrábance nebo řezné rány, které nedokáže zdůvodnit;

  • spolužáci se mu posmívají, má pokořující přezdívku;

  • mimo vyučovací hodinu spolužáci do dítěte šťouchají, strkají, kopou a to se ne­brá­ní.

→ Jak by měl v případě podezření učitel zareagovat?

Zvýšit pozornost a nejlépe agresory chytit při činu, případ řádně vyšetřit. Bě­hem vy­­šetřování by měl dodržovat správný postup, aby šikanované oběti ještě ví­ce ne­u­blížil:

1. Chránit zdroj informací a neprozradit ho.

2. Prozradit co nejméně o tom, co je a není dosud známo, aby se šikana mohla do­ká­zat.

3. Vyslechnout poškozeného, obviněného a svědky vždy zvlášť.

4. Je nutné uchránit oběť před dalšími hrubými ataky na jeho osobu.

5. Prokázaná šikana a agrese musí být adekvátně potrestána, v méně závažných pří­padech stačí domluva s hrozbou dalšího postihu.

→ Prevence šikany
Vždy je lepší šikaně a agresi mezi žáky předcházet než ji pak řešit. Ne po­kaž­dé se to s úspěchem daří, ale cílená prevence bezesporu mnohým případům zabrání ne­­bo je eliminuje.
Stejně jako v každé lidské skupině, tak i ve třídě dochází k jakémusi boji
o pro­­sazení vlastních zájmů. Učitel se zde musí prosadit jako ten, kdo má v těchto spo­­rech poslední slovo, kdo je soudcem. Jeho úkolem je prosazení spravedlnosti me­­zi dětmi, ochránit slabší před silnějšími. Měl by využít každé příležitosti k to­mu, aby je povzbudil, dodal jim odvahy, posílil jejich sebevědomí a ujistil je, že jsou stejně hodnotné jako ostatní. Děti mají silnou potřebu se svěřovat a proto je tře­­­ba v tomto podporovat. Musíme jim hlavně naslouchat, aby měly děti ve škole po­­cit bezpečí před agresivními vrstevníky. Dobrou prevencí je také co nejširší uplat­ňovaní kooperace mezi dětmi při všech školních činnostech. Základem je za­po­jení outsiderů do skupinových aktivit, aby tak mohli získat respekt třídy a vyšší se­beúctu.

3. Delikvence mladistvých a kriminalita mládeže

Již název této podkapitoly nastiňuje rozdílnost pojmů delikvence a kri­mi­na­­­li­ta. Hovoříme-li o dětské delikvenci, jde o jednání osob mladších patnácti let, které spá­chaly čin, jenž by jinak byl považován za trestný čin nebo čin, který se neslučuje s normami dané společnosti a ohrožuje mladistvého jedince v je­ho sociálním vývoji. U některých au­torů se termín dětská delikvence kryje s poj­mem prekriminalita. Oproti tomu za kri­minalitu mládeže pokládáme trest­né jednání osob starších patnácti let, které však dosud nedosáhly hranice osm­nác­ti let věku. Definovat ji můžeme jako součást cel­kové kriminality mládeže i dos­pělých, jako negativní historicky podmíněný spo­le­čenský jev, jako krajní pří­pad společenské patologie, porušení společenských záj­mů na takovém stup­ni nebezpečnosti, který je charakteristický jako trestný čin.

V roce 1998 činil počet deliktů, spáchaný dětmi, 11 999, což je 6,30 % z celkové kriminality v Čes­­ké re­publice. Jde o činy, které by byly jako posuzovány jako trestný čin, pokud by je spá­cha­­la trestně od­povědná osoba straší patnácti let. V témže roce mladiství jednici (věková ka­te­go­rie 15-18 let) spá­ch­ali 16 730 trestných činů, což činí 8,78 % z celkové kriminality ve státě (Heř­man­­ská, 2000, s. 171).

→ Příčiny vzniku kriminality mládeže a dětské delikvence

Počátky těchto projevů lze nalézt již v prenátálním a perinatálním období vý­­vo­je člověka. Porod je pro dítě velmi traumatizujícím zážitkem, který může být pr­vot­ní příčinou pozdějšího delikventního jednání. Za další příčiny lze o­zna­čit nízký věk matky, výchovu jedním z rodičů, sociální poměry, ve kterých je dí­tě vy­cho­vá­vá­no. Nejčastějším důvodem, který vede děti k útěku z domova, vy­hledávání nové spo­lečnosti a tím i k náklonnosti k negativnímu chování a pro­jevům bývá pro­blé­mo­vá rodina (atmosféra chladu, odmítání, agresivity, bez­citnosti, problémy ve vzta­hu rodičů, nejednotná výchova, špatná eko­no­mic­ká situace). Podepsat na vý­vo­ji dítěte se nemusejí jen rodiny rozvrácené, ne­funk­ční a sociálně slabé, ale ne­zříd­ka i rodiny velmi dobře situované, kde sice ne­chybí peníze, ale především čas vě­novaný dítěti. Zaměřit se na tuto skupinu dě­tí, věnovat se jim a nabídnout jim smy­sluplné využití volného času je tou nej­lepší prevencí. Zcela nepochybně vět­ši­na problémových dětí nedokáže kva­lit­ně využívat volný čas, začleňuje se do růz­ných part, nudí se a proto také in­kli­nuje k sociálně patologickým jevům, delikvenci a kriminalitě. Zhruba po­lo­vi­na delikventů jsou děti trpící tzv.syndromem hyper­akti­vity – tyto děti jsou ne­klid­né, nesoustředěné, impulzivní, negativně reagující na no­vé podněty. De­lik­vent­ní děti mívají již od útlého dětství více úrazů a nemocí.

→ Znaky a zvláštnosti delikventního jednání u dětí a mladistvých

Motivy a znaky trestné činnosti dětí a mladistvých mají svá specifika, kte­rá je v mno­hých případech odlišují od trestné činnosti dospělých. Jak uvádí Mühl­­pa­chr, „je způsob páchání výrazně determinován věkem pachatelů, jeho psy­chickým a somatickým vývojem, vlastnostmi a zkušenostmi“. Autor dále spe­cifikuje jed­no­tli­vé znaky a zvláštnosti těchto sociálně patologických fe­no­mé­nů:

  • „výběr předmětu útoku je určován jiným hodnotovým systémem než u dos­pě­lých,

  • trestná činnost je častěji páchána se spolupachateli a ve skupině,

  • příprava je nedokonalá, obvykle schází prvek plánování, častá je i ne­dos­ta­teč­ná pří­prava vhodných nástrojů,

  • chování mladistvých pachatelů se vyznačuje neúměrnou tvrdostí, která se pro­­je­vu­je devastací, ničením předmětů a znehodnocením zařízení,

  • důležitou roli hraje alkohol nebo jiná návyková látka, která zvyšuje a­gre­si­vi­tu a ne­přiměřenost reakce na vnější podněty,

  • jed­nání pachatelů je více emotivní než rozumově podložené,

  • při opakování trestné činnosti se vyskytují specifické znaky z činnosti před­chá­­ze­jící,

  • při získávání alibi se mladiství pachatelé orientují na osoby ze skupiny, do níž pa­tří,

  • o přípravě, ale i spáchání činu se pachatelé rádi svěřují členům své skupiny,

  • pachatelé často odcizují předměty, které momentálně potřebují nebo které se jim vzhle­dem k věku líbí (např. automobily, videa, zbraně, alkohol, ci­ga­re­ty apod.),

  • věci získané trestnou činností skupinou mladistvých jsou velmi brzy roz­dě­lo­vá­­ny mezi její členy. Při rozdělování je patrná hierarchie ve skupině a podíl na spáchané trestné činnosti. Finanční prostředky se zpravidla utrácejí ve sku­pině“ (Mühl­pachr 2001, s. 68).

→ Delikvence, kriminalita a škola

Škola jako výchovně vzdělávací instituce, která výrazným způsobem ovliv­ňu­­je a formuje osobnost dítěte, má nemalou úlohu v řešení a odhalování de­li­kvent­­ní­ho chování a jednání žáků. Málokteré problémové dítě se ve škole ne­pro­jeví svými sklo­ny, často je právě škola hlavním místem pro páchání trestné čin­nosti. Učitel tak nezřídka bývá postaven před úkol odhalit a následně řešit ten­to sociálně pato­lo­gic­ký fenomén – drobnější přestupky v rámci třídy, event. ško­ly, závažnější pro­blé­my pak ve spolupráci s poradenskými a nápravnými za­ří­zeními.

Žákyně šesté třídy ZŠ se svou šestnáctiletou sestrou přepadávaly a okrádaly spolužáky z prv­ní­ho stup­ně školy. Vytipovaly si žáka s nějakou cennou věcí, dítě zavlekly do telefonní budky a tam je pod vyhrůžkami zbití okradly. Vše vyšlo najevo téměř po roce, kdy se jedna z pos­ti­že­ných dívek do­ma svěřila rodičům, kteří se obrátili na školu. Po vyšetření byla obviněná pos­ti­žena dvěma sní­ženými stupni z chování, které neměly na dívku takřka žádný výchovný úči­nek vzhledem k ne­pod­nětnému, nemotivujícímu a sociálně slabému rodinnému prostředí. Mat­ka po incidentu pře­hlá­sila dceru na jinou školu.

Úkolem školy by mělo být především preventivní působení na žáky. Obec­ně lze říci, že stěžejní význam prevence delikvence dětí a kriminality mládeže spo­čívá v tom, že jsou důsledně odstraňovány negativní výchovné faktory a vy­tvářeny opti­mál­ní podmínky pro zdravý psychický a morální vývoj dětí. Tato pre­vence má mít stej­ně jako u všech podobných jevů těžiště nejen ve škole, ale především v rodině. Prá­vě spolupráce školy a rodiny je nejdůležitějším fak­to­rem v prevenci a eliminaci de­­likventního chování a jednání žáků.

4. Drogy a drogová závislost

Drogami označujeme psychoaktivní látky, pomocí kterých jedinec po a­pli­ka­ci (po­žití, injekční aplikaci, inhalaci) mění svůj psychický stav, zpravidla sub­jek­tivně žá­doucím způsobem. Vágnerová vidí motivaci k užívání psy­cho­ak­tiv­ních látek v:

1. Potřebě vyřešit své problémy, uniknout stresovým situacím a frustraci, uvol­ně­ní zá­bran.

2. Potřebě dosáhnout uspokojení nebo slasti, která není jinak dosažitelná nebo běž­­ně dostupná.

3. Potřebě uniknout stereotypu, nudě, získání inspirace.

4. Potřebě sociální konformity, uchování sociálních vztahů, potřebě být ak­cep­to­ván sku­pinou nebo subkulturou, v níž užívání drogy patří k standartu cho­vá­ní (Vág­ne­rová 1999, s. 288).

Proč berou drogy děti a mladí lidé? Nejprve ze zvědavosti. Zkusit to je tak vzru­­šující a odvážné, o to spíše, když slyší neustálé odstrašující řeči dospělých

o ne­bezpečí, které drogy přinášejí. Často jako východisko z problémů – ne­ús­pě­chu, ne­dostatečné sebeúcty a sebedůvěry, zneužívání či zanedbávání doma i ve škole. Poz­ději se návykové látky stávají nutností, potřebou, od které nelze u­téct, zbavit se jí, oprostit. Nastává závislost, která vede ke zkáze a vážnému o­hrožení života.

Problémem je dostupnost a společenská tolerovanost tzv. měkkých drog (a­l­kohol, tabák), které jsou dětem běžně dostupné a nezřídka se stává, že prv­ní podnět k experimentování s tímto typem psychoaktivních látek dávají sami ro­­­diče nebo příbuzní dítěte na oslavách, v rámci rodiny. Neuvědomují si, že ty­to „nevinné“ experimenty nezřídka stojí na počátku pyramidy, která může vést k dro­gové závislosti. Hovoříme o tzv. gateway teorii, která předpokládá jistou po­­sloupnost v užívání návykových látek od drog měkkých (zdraví méně a dlou­ho­doběji ohrožujících, což u dětí vzhledem k vyvíjejícímu se organismu neplatí) po drogy tvrdé, oh­ro­žu­jící zdraví výrazně a bezprostředně.

„Dcera tak krásně zpívala, měla úžasný hlasový rozsah. Sama komponovala. Studovala na sou­­­kro­mé konzervatoři, kterou ministerstvo uprostřed školního roku zrušilo. Tím to všechno za­čalo. Uvě­domovala jsem si, že se ke mně najednou chová jinak. Hůř. Dlouho jsem v sobě bo­jovala, než jsem se odhodlala prohledat jí věci. V tašce jsem našla stříkačku. To mi teprve po­řádně otevřelo oči“ (z výpovědi matky).

→ Jak rozpoznat braní drog?

Není to snadné – učitelům i rodičům musejí pomoci i nepatrné indicie, kte­­­rých si mohou všimnout v chování, jednání a vystupování dětí. Mnohé z nich jsou těž­ko rozeznatelné od některých znaků dospívání, proto nesmíme dě­­lat ukvapené zá­věry. Jaké mohou být tedy příznaky, že dítě bere drogy?

  • zapomnětlivost, nesoustředěnost, ospalost, letargie

  • náhlé změny nálad;

  • neobvyklá agresivita;

  • vyrážka;

  • nechutenství, úbytek na váze;

  • výrazná ztráta zájmu o školu, koníčky, sport, kamarády, rodinu;

  • opakující se lhaní, tajnosti, nezvykle tajuplné chování;

  • ztráty peněz nebo jiných předmětů doma i ve škole;

  • neobvyklé skvrny na šatech nebo zápach celého těla;

  • špatně srozumitelná, zcestná řeč;

  • stopy vpichů injekční jehlou na končetinách, hýždích, krku aj. (podlitiny v oko­lí vpi­chu) (Nebezpečí zvané droga, 1998, s. 14).

 Nejrozšířenější a nejužívanější drogy mezi dětmi a mládeží

Alkohol – v našich zemích nejužívanější psychoaktivní látka vůbec. Označit ji mů­­že­me jako drogu společenskou (Vágnerová, 1999, s. 290), jelikož ji lidé kon­zumují ve skupině, děti pak převážně v partě vrstevníků. Pití alkoholických ná­pojů má vel­kou tradici a společnost je k jeho užívání poměrně tolerantní. Uvol­ňuje psychické na­pětí, zlepšuje náladu, dodává sebejistotu, v malých dáv­kách působí stimulačně, od­straňuje zábrany. Dětský organismus, který je ve vý­voji, může alkohol i v ma­lých dávkách výrazně poškodit.

Tabák – další z velmi rozšířených a společensky tolerovaných drog, společně s al­­ko­holem nejdostupnějších, označovaných jako drogy „měkké“ nebo „leh­ké“. Jde o ná­vykovou látku, jejíž účinky nejsou tak náhlé a působení na zdraví člo­věka je dlou­hodobějšího charakteru. U školní mládeže je ještě rozšířenější než alkohol, bý­vá symbolem „dospělosti“ a u mnohých jedinců již v tomto věku na­stává závislost (v odborné literatuře označována jako tabakismus) pře­tr­vá­va­jící do věku dos­pě­lé­ho. Podle Mühlpachra (2001, s. 23) je typickým silným ku­řákem chlapec nej­vyš­ší třídy základní školy s podprůměrným prospěchem.

Marihuana – nejrozšířenější droga z kategorie konopných produktů, lidově zva­ná „mar­jánka“. Vyrábí se z cannabis, česky konopí, z listů a samičího kvě­ten­ství. Kou­ří se stejně jako tabák v podobě cigarety nebo dýmky, ale aplikuje se také in­ha­lačně nebo se i žvýká. Nejtypičtějším příznakem požití je veselost, člo­věk ztrácí zá­brany a dochází k afektivnímu, často zkratovitému jednání. Po­dob­ně jako tabák ško­dí plícím (zvyšuje riziko rakoviny a snižuje imunologickou obra­nu průdušek), pů­sobí negativně na mozek (zhoršování paměti), potenci a psy­chiku. Z konopí je vy­ráběn a podobné průvodní okolnosti má rovněž hašiš.

Do kategorie nebezpečných návykových látek bychom mohli zařadit rovněž ko­fein, který je organismu dodáván především pitím kávy, ale také čaje, coly apod. Nad­měrné požívání těchto produktů vede k závislosti zvané ko­feinismus, která vý­raz­ným způsobem může ohrozit zdraví dětí i dospělých.

Mezi další drogy, mezi mládeží méně užívané, ale o to pro tuto věkovou sku­­pi­nu nebezpečnější, řadíme opiáty, získávané z nezralých makovic opiového má­ku (he­roin v nejrůznějších podobách nebo tzv. „braun“), drogy stimulační (ko­kain, am­fetamin, pervitin) a halucinogeny (LSD, houba lysohlávka). Zneu­ží­vá­ny bývají mno­hé léky (Rohypnol, Diolan) a těkavé látky (ředidla).

→ Prevence a náprava drogové závislosti

Drogovou prevenci na školách i v rodině je třeba provádět komplexně a sys­­te­ma­ticky s důrazem na prevenci primární. Zvláštní důraz je třeba v sys­té­mu pre­ven­tiv­ních aktivit věnovat formování zdravého životního stylu, rozvíjení schop­ností žá­ků s drogou žít (myšleno ve společnosti), ale nepodlehnout jí. V pre­ventivních pro­gramech využívat vyučovací proces (prevence jako součást vy­u­čovacích před­mě­tů) a volnočasové aktivity žáků. Zvláštní pozornost vě­no­vat předcházení tzv. lehkým drogám, které jsou u dětí a mládeže nej­ro­z­ší­ře­něj­ší a také nej­ne­bez­peč­něj­ší. Je nezbytné úzce spolupracovat s rodinami žá­ků, vybranými zařízeními (zdra­vot­nic­ký­mi, volnočasovými, policií apod.) a po­dí­let se na preventivních pro­gra­mech. Vhodné je využití pozitivního vlivu vy­bra­ných jedinců, event. vrstevnických sku­pin (tzv. peer programy).

Náprava drogové závislosti u dítěte je mnohem složitější a „bolestnější“ pro všech­ny zúčastněné strany. Méně závažné případy lze řešit v rámci školy za nez­byt­né spolupráce s rodinou, v závažnějších případech je nutné kon­tak­to­vat a o spo­lu­práci požádat některé z poradenských, v krajních případech i lé­čeb­ných zařízení. Ná­prava musí být cílená a systematická, jelikož se jedná o vel­mi závažný jev, který mů­že nenapravitelně poškodit zdraví a osobnost pos­ti­ženého dítěte.

5. Instituce a zařízení pro vyhledání poradenské pomoci a spo­lu­práce v řešení sociálně patologických jevů u dětí a mládeže

Jsou-li učitel nebo rodiče postaveni před problém (sociálně patologické pro­­je­vy a chování dítěte, závislosti, výchovné problémy apod.), který nelze vy­řešit vzá­jem­nou spoluprácí na úrovni rodina-škola (včetně spolupráce s vý­chov­ným poradcem nebo školním metodikem prevence, je nezbytné obrátit se a po­žádat o po­moc některou z institucí nebo zařízení, které jsou pro tuto čin­nost uzpůsobeny. Ve spo­lupráci s tímto zařízením pak osvědčenými te­ra­pe­u­tic­ký­mi programy zajistit efe­ktivní nápravu a léčbu. Oslovit jednotlivé instituce je nut­né s ohledem na do­stup­nost v regionu. Jsou to tyto:

1. Pedagogicko-psychologická poradna

2. Oddělení péče o dítě a rodinu referátu sociálních věcí

3. Speciálně pedagogická centra

4. Střediska výchovné péče pro děti a mládež

5. Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy

6. Ambulance odborného psychologa

7. Speciální poradenská centra pro drogové a jiné závislosti, týrané a zneuží­va­né děti

8. Speciální telefonické linky (Linka naděje, Linka důvěry) aj.

Zdroj: https://www.zkola.cz/rodice/socpatologjevy/socpatologjevyobecne/

(Výukový text PhDr. Tomáše Čecha, Ph.D.: NEŽÁDOUCÍ SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ PROJEVY ŠKOLNÍCH DĚTÍ)

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Sandra Hašková

Je mi 22 let a studuji na Univerzitě Pardubice. Věnuji se zde oboru Sociální antropologie. Svůj volný čas nejraději trávím se svojí rodinou, ať už v místě mého bydliště v Okříškách nebo na nějakém společném výletě. S výlety souvisí další moje záliba, a to cestování. Velmi ráda poznávám nové země, nové lidi, jejich kulturu a zažité tradice. Ve volném čase si jdu také ráda zaplavat nebo si přečtu knížku. Nejvíce si však vážím času stráveného v přírodě na čerstvém vzduchu.