V poslední době je euro častým předmětem debat politických i všedních. Jak vlastně koncept eura vznikl?
Evropský měnový systém
V roce 1971 se Spojené státy americké rozhodly uršit pevný vztah mezi dolarem a oficiální cenou zlata, který po druhé světové válce zajišťoval světovou měnovou stabilitu. Tak skončil systém pevných směnných kurzů. Guvernéři centrálních bank zemí Evropského hospodářského společenství se rozhodli omezit kolísání směnných kurzů mezi jednotlivými evropskými měnami na nejvýše 2,25%: vytvořili tak Evropský měnový systém, který začal fungovat v březnu 1979.
Na zasedání Evropské rady v Madridu v červnu 1989 přijali vedoucí představitelé EU třífázový plán hospodářské a měnové unie (HMU). Tento plán se stal součástí Maastrichtské smlouvy o Evropské unii, kterou Evropská rada přijala v prosinci 1991.
Hospodářská a měnová unive ve třech fázích
První fáze začala 1. července 1990 a zahrnovala:
- zcela volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol)
- zvýšení strukturálních fondů na podporu rychlejšího odstraňování nerovností mezi evropskými regiony
- hospodářskou konvergenci prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členským států
Druhá fáze byla zahájena 1. ledna 1944 a zahrnovala:
- zřízení Evropského měnového institutu ve Frankfurtu: jeho členy byli guvernéři centrálních bank zemí EU
- národní centrální banky se staly (nebo zůstaly) nezávislé na vládním dohledu
- zavedení pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů.
Třetí fáze byla zavedení eura. Od 1. ledna 1999 do 1. ledna 2002 přijalo euro jako společnou měnu 12 zemí EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko a Španělsko). Funkci Evropského měnového institutu převzala Evropská centrální banka a stala se odpovědnou za měnovou politiku, který byla nyní definována a prováděna v nové měně.
Tři země (Dánsko, Švédsko a Spojené království) se tehdy z politických a technických důvodů rozhodly, že euro nepřijmou. V roce 2007 se členem eurozóny stalo Slovinsko, v roce 2008 Kypr a Malta, v roce 2009 Slovensko, v roce 2011 Estonsko, v roce 2014 Lotyšsko a v roce 2015 Litva.
Členem eurozóny je tedy nyní 19 zemí EU. Jakmile splní nezbytné požadavky, měly by se připojit i ostatní členské státy, kromě těch, které obdržely výjimku během vyjednávání o Smlouvách.
Konvergenční kritéria
Pokud se chce země EU stát členem eurozóny, musí splňovat těchto pět konvergenčních kritérií:
- cenová stabilita: míra inflace nesmí překročit průměrnou míru inflace tří členských států s nejnižší inflací o více než 1,5 procentního bodu
- úrokové sazby: dlouhodobé úrokové sazby se nesmí lišit o více než 2 procentní body od půrměrných úrokových sazeb tří členských států s nejnižšími úrokovými sazbami
- deficity: národní rozpočtové deficity musí být nižší než 3% HDP
- veřejný dluh: nesmí překročit 60% HDP
- stabilita směnných kurzů: směnné kurzy musely po dobu předchozích dvou let zůstat ve schváleném rozmezí
Pakt o stabilitě a růstu
V červnu 1997 přijala Evropská rada v Amsterdamu Pakt o stabilitě a růstu, který představoval závazek k trvalé rozpočtové stabilitě a umožňoval potrestání každé země eurozóny, jejíž rozpočtový deficit by přesáhl 3% HDP. Tato myšlenka byla dále rozvedena v roce 2012, kdy 25 zemí EU podepsalo mezinárodní dohodu s názvem „Smlouva o stabilitě, koordinace a správě v hospodářské a měnové unii“ („rozpočtový pakt“), která zavazuje své signatáře k provedení předpisů týkajících se vyrovnaného rozpočtu ve vnitrostátáním právu.
V důsledku letité celosvětové hospodářské krize však jsou některé země eurozóny stále velmi vzdáleny splnění požadavků těchto smluv. Komise a Euroskupina na tyto země neustále naléhají, aby požadavky splnily, a zejména aby snížily svůj veřejný dluh.
Euroskupina
Euroskupina je složena z ministrů financí zemí eurozóny. Cílem těchto setkání je zajištění koordinace hospodářských politik a sledování rozpočtových a finančních politik jednotlivých zemí. Euroskupina taktéž zastupuje zájmy eura na mezinárodních fórech. V ledu 2013 byl předsedou Euroskupiny na funkční období zvolen nizozemský minist financí Jeroen Dijsselbloem, jenž byl v červenci 2015 do této funkce opětovně zvolen i pro druhé funkční období.
