Podívejme se na drogy z jiného úhlu.

Velká část společnosti vnímá psychedelika jako rovné jiným drogám a spojuje si je tedy s mnoha negativními charakteristikami. Jde o představu, kterou se vědci snaží v poslední době změnit; ukázat, že tyto látky mohou být prospěšné v mnoha oblastech psychiatrie.

Více než 40 let po výroku prof. Grofa nové výzkumy naznačují, že látky, které byly po celou tu dobu zakazovány a tabuizovány, by mohly mít vliv na neuroplastické pochody v lidském mozku.

Drogy, jako pomoc nemocným

Dlouho se předpokládalo, že mozek se vyvíjí pouze v raném dětství. V současné době už ale víme, že bez plastických změn by mozek byl zcela nepružnou strukturou, nemohli bychom se nic naučit ani si nic zapamatovat. Základní formování mozkové tkáně máme všichni dané geneticky, během života se ale mozek umí přizpůsobit vnějším i vnitřním vlivům a patřičně na ně reagovat právě reorganizací svých struktur. Mechanismem obnovování a rozvíjení mozku je neuroplasticita. Můžeme ji rozdělit na tvorbu nových neuronů (tzv. neurogenezi) a na neuroplastické změny již existujících neuronů ‑ jako zesilování či zeslabování již fungujících synapsí a vytváření zcela nových spojení mezi neurony (tzv. synaptogeneze). Míra těchto dějů přitom není pevně dána a reaguje flexibilně na různé změny vnějšího prostředí. Například u pacientů trpících depresí či schizofrenií a u lidí závislých na návykových látkách (opiáty, alkohol) či při chronickém stresu (vyšší hladiny kortikoidů) jsou tyto procesy významně narušeny. Neuroplasticky působí naopak stimulující prostředí, učení a pohybová aktivita. Z klinického hlediska je podstatné, že míru těchto změn je možno ovlivnit i farmakologicky, neuroplasticitu zvyšují téměř všechna antidepresiva či lithium.

Psychedelika v moderní psychiatrii

Psychedelické látky, známé také jako halucinogeny, jsou chemicky různorodou skupinou látek, kterou spojuje charakter intoxikace – tzv. změněný stav vědomí (tzv. Altered State of Consciousness, ASC). Ten se kvalitou hodně odlišuje od běžného nastavení psychiky, nastávají při něm komplexní změny vnímání (halucinace, tzv. synestesie – například slyšení barev – a eidetismus – velmi živé představy), poruchy myšlení (rozvolnění asociací, ztráta logiky) a značné zesílení emočního prožívání (jak pozitivních tak i negativních emocí). Existuje velké množství psychedelických látek; mezi ty, u nichž věda v současnosti zkoumá terapeutické účinky, patří klasické halucinogeny, empatogeny, disociativní anestetika a některé další substance (viz rozbalovací box).

 

O terapeutickém využití psychedelik se uvažovalo již ve 40. letech 20. století po objevu psychedelických účinků LSD Albertem Hofmannem. V 50. a 60. letech je pak psychiatři rozsáhle zkoumali, přičemž jednou z hlavních bašt bylo bývalé Československo. LSD a další psychedelika se podávala mimo jiné jako podpůrný lék pro psychoterapii. Po období zlaté éry psychedelického výzkumu nastal ale v 70. letech naprostý útlum, který způsobilo celosvětové omezení psychedelik, jehož opodstatnění bylo pouze politické, nikoliv vědecké. Dnešní experimentální psychiatři v psychedelických látkách opět spatřují prostředek, jak pomoci nemocným, a to zejména těm, kterým konvenční léčba pomoci nedokáže.

Potenciální využití se zdá být široké – od úzkostně-depresivních stavů spojených s nevyléčitelnými onemocněními, tedy v rámci tzv. paliativní péče (zejména LSD, psilocybin), farmakorezistentních depresí (ketamin), obsedantně-kompulzivních poruch (psilocybin), přes post-traumatickou stresovou poruchu (MDMA) až po léčbu celého spektra závislostí na alkoholu, nikotinu či opiátech (psilocybin, LSD, ayahuasca, ibogain). Výsledky klinických studií vypadají velice nadějně; pacienti léčbu dobře tolerují a jejich stav se často rychle zlepšuje.

Jak psychedelika fungují

Existují dva hlavní pohledy na účinnost psychedelických látek v terapii. Čistě z neurobiologického pohledu psychedelika vhodně ovlivňují vlastnosti receptorů zahrnutých do rozvoje některých neuropsychiatrických onemocnění. U klasických halucinogenů jsou to zejména receptory pro neuropřenašeč serotonin (konkrétně všechna klasická psychedelika stimulují serotoninový receptor 2A, jehož změny jsou zahrnuty v patofyziologii depresivního onemocnění).

Řada prací, které se zabývají psychedeliky, ale považuje za nejzásadnější zlepšení psychické kvality života pacientů, kteří absolvovali psychedelický zážitek. Poprvé v historii tak například vědci popsali léky vyvolanou změnu ve struktuře osobnosti – lidé, kteří měli psychedelickou zkušenost s psilocybinem, byli otevřenější. Pro důležitost takových faktorů svědčí i pozorování, že hloubka psychedelického zážitku je v přímé souvislosti s mírou léčivého účinku, který posléze přetrvává ještě dlouho po odeznění intoxikace. Můžeme říci, že při změněném stavu vědomí se v mozku odehrávají pochody, které nás mohou ovlivnit na dlouhou dobu (má tzv. transformativní potenciál). Zážitek s psilocybinem označilo 70 procent intoxikovaných jako jeden z pěti nejdůležitějších momentů v jejich životě. Jednou z hypotéz toho, co se na neuronální úrovni v takové chvíli děje, je právě stimulace neuroplastických pochodů, která zprostředkovává funkční přestavbu neuronálních sítí, a ty mohou vysvětlit pozitivní výsledky měřené psychologickými testy.

Psychedelika rozptylují ego

Robin Carhart‑Harris, výzkumník z anglické psychedelické laboratoře na Imperial College London, tvrdí, že psychedelický změněný stav vědomí léčí například deprese (a jiné nepružné stavy) právě díky zvýšení flexibility naší mysli. To, že odrazem této flexibility by mohla být neuroplasticita, naznačují i experimentální data.

Neuroplastické změny mohou být hodnoceny pomocí sledování změn exprese proteinů přímo souvisejících s neuroplasticitou, jako jsou neurotrophin-4 nebo BDNF (brain derived neurotrophic factor). Tyto markery neuroplasticity jsou nejčastěji hodnoceny pomocí imunodetekce (tj. reakcí značené protilátky s cílovým proteinem) metodami Western blot či Elisa.

Nejsilnější důkazy o neuroplasticitě psychedelických látek jsou v současnosti u ketaminu, který zvyšuje uvolňování neuroplastické molekuly BDNF. Výhodou ketaminu je rychlost, se kterou umí tyto změny vyvolat – neuroplasticitu začíná ovlivňovat již za asi 40 minut po podání. Téměř stejně rychle je možné pozorovat antidepresivní odpověď u pacientů; nálada se jim zlepšuje také již v řádu desítek minut. Pro srovnání na podobné změny, ač déle trvající, se u klasických antidepresiv musí čekat nejméně několik týdnů.

Studie s klasickými halucinogeny se však zřejmě i kvůli nelichotivé nálepce „drogy“ rozjíždějí daleko obtížněji; v literatuře lze o většině těchto substancí vyčíst jen kusé informace. Například po podání MDMA byl imunodetekcí prokázán nárůst neurotrophinu-4. Výsledky studií účinků psychedelik na zvířata převážně ukazují vytváření nových spojů mezi neurony a neuroplaticity. Tyto výzkumy se zaměřují převážně na oblast hippokampu (centrum učení a paměti) a frontální kůry (centrum poznávacích funkcí a asociativního učení). Prozatím se v hippokampu podařilo zaznamenat neuroplastické změny a nárůst počtu spojení mezi neurony po podání psilocybinu, ketaminu a MDMA. Studie zaměřené na čelní kůru také ukázaly změny neuroplasticity, jako je zvýšení exprese genů spojených se synaptickou plasticitou u LSD, ketaminu či ibogainu. Zajímavé je, že tyto děje zřejmě zesilují spíše nízké dávky psychedelik; u vyšších dávek bylo u psilocybinu pomocí histologických metod naopak pozorováno snížení počtu nově vznikajících buněk.

Nedávná studie prokázala přímo strukturní změny mozku měřené magnetickou rezonancí u skupiny dobrovolníku z církve Santo Daimé, kteří rituálně užívají odvar z liány ayahuascy. Bylo u nich pozorováno zesílení kůry v oblasti předního cingula, oblasti emočních a stresových odpovědí, a současně úbytek kůry v oblasti zadního cingula, které je považováno za neurobiologickou obdobu ega (ve smyslu prožitku jáství). To je důležité zejména ve světle toho, že deaktivace oblasti zadního cingula je popisována v neurozobrazovacích studiích při akutní intoxikaci různými psychedeliky. Přitom právě rozplývání hranic ega je psychedelickými terapeuty často považováno za velmi žádoucí proces v rámci dosahování transformativní změny.

Cesta za amazonskými indiány

Celkově lze říci, že pilotní experimentální data nám dávají možnost uvažovat o neuroplasticitě jako o jednom z důležitých faktorů, které se uplatňují v mechanismu ovlivnění mozku psychedelickými látkami. Ke klinickému využití jejich potenciálu bude ale nutné provést studie se zvířaty, které budou srovnávat „psychedelickou“ neuroplasticitu s neuroplastickými změnami vyvolanými běžně používanými antidepresivy.

Otázku, zda neuroplasticita dokáže vysvětlit, jak jedno jediné psychedelické sezení, jeden jediný „trip“, může změnit osobnost člověka a jeho přístup ke světu, nelze v tuto chvíli zodpovědět. Jistě už ale víme, že „nastartování“ neuroplastických pochodů potřebujeme k léčbě řady psychických poruch. Pokud tedy další studie jednoznačně prokáží neuroplastický význam psychedelik, bude jejich další využití v moderní medicíně velice slibné. Navážeme tak vlastně na tisíciletou tradici původních kmenů ukrytých hluboko uprostřed amazonských pralesů

Zdroj: www.vesmir.cz