Hikikomori. Již roky nevyšli z domu

Nechodí do školy ani do práce. Neopouští budovu, v níž žijí a často obývají jediný pokoj v domě svých rodičů, ze kterého prakticky nevycházejí. Zní to jako sci-fi seriál z daleké budoucnosti? Zřejmě jste neslyšeli o hikikomori.

Tento termín pochází z japonštiny a v doslovném překladu znamená „ten, který se odtrhl“. Označuje jedince, kteří se izolují od okolního světa a neopustí své bydliště po dobu delší než šest měsíců. Jedná se většinou o chlapce a muže starší patnácti let.

Na české poměry se zdá fenomén hikikomori nepředstavitelný, pravdou však je, že jde o poměrně vážný problém, který se již dávno netýká jen technologiemi přesyceného Japonska, ale také např. USA a několik jedinců bychom mohli nalézt také v České republice.

Co je však důvodem odchodu člověka do takové izolace? Zpravidla špatné zkušenosti související se životem ve společnosti, které vyústily až k tomuto extrémnímu kroku. Může mezi ně patřit šikana, psychické potíže a pocit vyloučení nebo ztráta životní perspektivy.

Situaci hikikomori jedinců bychom rozhodně neměli zlehčovat a jak asi sami dobře víte, lamentování ještě nikdy nikomu nepomohlo. V Japonsku již fungují centra, která se svojí činností snaží pomáhat lidem v podobných situacích v opětovné socializaci. Zajít si do obchodu pro pečivo nebo nové tričko vám pravděpodobně připadá jako něco samozřejmého, existují však jedinci, pro které tato činnost představuje obrovskou a nepřekonatelnou bariéru.

Když se čas od času setkám s člověkem, který příliš nezapadá do kolektivu a většina jeho vrstevníků ho neskrývaně ignoruje, vždy se snažím myslet na to, co všechno může prožívat – nemusí to mít totiž zrovna jednoduché.

Poznámka autora: Pokud vás téma hikikomori zajímá více, doporučuji zhlédnout video uvedené níže jako zdroj.

Autor: Libor Oliva

Zdroj: https://tn.nova.cz/clanek/vikend/vikend-novodobi-poustevnici-hikikomori.html

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi o tom, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.