„Věřím, že náš život by neměl být o tom pracovat od 9 do 5 tam, kde nemůžeme odlepit oči od vteřinové ručičky.“

„Věřím, že náš život by neměl být o rozesílání životopisů stovkám firmám, pro které pracovat nechceme a neměl by být ani o tom pracovat od 9 do 5 tam, kde nemůžeme odlepit oči od vteřinové ručičky.Věřím, že každý z nás si zaslouží žít přesně takový život, o jakém vždy snil,“ takováto slova můžeme najít na blogu sólo cestovatelky Martiny Gebarovské, která před šesti lety zanechala sice dobrou, ale stresující práci a vydala se na cestu po ne tak zcela běžných a okoukaný koutech naší překrásné planety. Procestovala více než šedesát zemí světa, vyzkoušela si přes třicet různých zaměstnání, stopovala lodě, přespávala v hustých kanadských lesích i na odlehlých plážích, ochutnala pečené pavouky, rýžovala zlato, potápěla se se žraloky, měsíc žila na maličkém ostrově v jižním Pacifiku, kde se živila vlastnoručně ulovenými rybami upečenými s divokými chilli papričkami a žízeň si zaháněla dešťovou a kokosovou vodou, naučila se surfovat, jezdit na traktoru a její dobrodružství tímto zdaleka nekončí. V rozsáhlém rozhovoru se s námi podělila se svými cestovatelskými začátky, nejlepšími zážitky, životní filozofií a prozradila nám, jak vypadá život v toulavých botách.

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Ahoj, Martino. Vítáme tě mezi námi a na úvod tě poprosíme, abys nám o sobě řekla několik základních informací. Kdo jsi a čemu se věnuješ?

Jsem vlastně taková obyčejná holka z maloměsta, co si před šesti lety vyrazila plnit sen na Nový Zéland. Cesta, která měla trvat šest měsíců, se protáhla na šest let. Od té doby, co jsem sbalila krosnu, je ze mě takový potulný pracant a ačkoliv jsem před cestováním v ČR pracovala u filmu, teď si užívám různé práce na farmách, ať už je to na Zélandu, Islandu, Španělsku či třeba v Kanadě. Před třemi lety jsem se vrátila do Prahy s tím, že možná bude lepší „být v systému“, takže jsem si našla skvělou práci v reklamce a podnájem. Jenže i přestože mě práce bavila a měla jsem skvělý kolegy, pořád mě to táhlo dál. Nazula jsem teda opět boty toulavý a jela dál objevovat, farmařit, dobrovolničit, servírovat, fotit…

Zmiňovala jsi, že se po šesti letech na cestách chystáš domů – do Česka, a nás tedy zajímá, zda jsi opravdu doma nebo tvé plány opět jednou zkřížila nějaká zajímavá destinace, které jsi nedokázala odolat?

Zrovna teď píšu z ČR a všechno je zatím otevřené. Mám několik nabídek na zajímavé fotoprojekty, z nichž některé jsou tady v ČR a některé za oceánem. Teď to musím nějak doladit a vymyslet tak, abych dělala to, co mě baví nejvíc a taky to bylo přínosem jak pro mně, tak i pro ostatní. Pracuju teď především hodně na affiliate marketingu na mých dvou webových stránkách, díky čemuž mám zajímavý pasivní příjmy, čas od času fotím portréty a dávám dohromady kolekci doplňků pro cestovatele, teda spíš cestovatelky.

 

Čemu ses věnovala předtím, než jsi začala cestovat, nyní však myslíme ještě před reklamkou a proč ses rozhodla pro změnu?

To byl právě ten film. Mám vystudovaný filmový střih na Filmové Akademii Miroslava Ondříčka v Písku, ale hodně brzo mi došlo, že trávit 14 a víc hodin denně před počítačem fakt nechci. I když mě střih baví, tak si nedokážu představit, že mě to živí – jako koníček je to ale fajn. Pět nebo šest let už během studií na filmovce jsem spolupracovala na celovečerních filmech, TV seriálech a reklamách a to zas bylo moc stresu a přišlo mi, že se svou náturou tam prostě nezapadnu a nemá smysl to lámat přes koleno. Taky mě moc nebavila nejistota (který je teď paradoxně ještě víc), jelikož nikdy nevíte, zda vás někdo bude chtít na nějaký další projekt. Nastoupila jsem tedy do jedné z největších filmových produkcí v Praze na pozici Creative Researcher & Directors‘ Representative. Byla to skvělá práce s báječnýma lidma, hodně mě to naučilo a především jsem musela dennodenně čelit strachu z komunikace po telefonu a navíc v anglickém jazyce. Každopádně šéf s šéfovou mě začali čím dál víc stresovat a já po měsíčním roadtripu v USA skončila. Ten roadtrip byl zásadní a v hlavě mi zmáčknul čudlík „Dobrodružství“ a už se to nedalo zastavit. S pár dolary v kapse jsem hned pár týdnů nato vyrazila přes půl zeměkoule na Zéland.

Nebylo ti líto opustit domov, rodinu, přátele, zázemí a určitý komfort s tím spojený?

Právě že vůbec ne. Měla jsem před sebou jen tu vidinu krásného neznámého, vidinu dobrodružství a věděla jsem, že budu OK. To je asi jedna z mých největších předností. Že se moc nebojím, nepochybuju a věřím, že všechno bude fajn. Život je mnohem jednodušší, než si všichni myslíme a jsme to my, kdo si ho děláme složitějším. Jsme to my, kdo rozhodujeme o tom, co budeme dělat.

 

Jak vypadaly tvé cestovatelské začátky? Bylo to jednoduché a měla jsi v tom pořádek s jasným cílem nebo byly tvé první cesty poznamenané chaosem cestovatele začátečníka?

Už během střední školy jsem jezdila po Evropě skrze program výměny mládeže od EU. Jela nás většinou banda 6-8 kámošů a jezdili jsme třeba do Španělska, Itálie, Polska, Francie, atd. Dvoutýdenní projekty s různým zaměřením byly samozřejmě v angličtině a to mi asi hodně pomohlo v začátcích sólo cestování do cizích zemí. Když jsem začala cestovat, tak to ještě nebyl takový trend jako dneska, neznala jsem žádný stránky jako třeba TripAdvisor, Momondo či nějaký travel blogy. Utrácela jsem často víc peněz, než jsem ve skutečnosti musela, to proto, že jsem neuměla vyhledávat informace. A taky jsem nechápala, jak to ty lidi, co jsou na cestách několik let, financují. Učila jsem se cestovat efektivněji a levněji tak nějak postupně.

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Kolik zemí jsi stihla za roky na cestách navštívit a jaké země to byly?

Já už jsem to přestala počítat, protože mi to počítání nedává žádný smysl, ale naposledy to bylo něco přes 60 zemí v Evropě, Asii, Austrálii a Oceánii a v Africe. Nemám ani nějak zvláštní nutkání navštívit všechny země světa, spíš se tak nějak toulat a jít s větrem tam, kam mě to zavane. A klidně se třeba toulat jen v jedné zemi, pokud se mi tam bude tolik líbit. Například taková Kanada je neskutečně nádherná a diverzní země. Je tam tolik krásných koutů, že to člověk nestihne vidět ani za dva životy.

 

Klasické turistické destinace ti asi nejsou moc po chuti, že?

Pokud jsou tam kouty, o kterých turisté moc neví, tak klidně i jo, ale je fakt, že si vybírám klidnější místa a pláž plná lidí či Eiffelovka jsou moje cestovatelské noční můry. :)

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Jak si vybíráš místa, která chceš navštívit? Najdeš si je na netu, někdo ti pořadí nebo tě nasměrují ceny letenek?

Často to mám spojený třeba s dobrovolnickým projektem. Najdu si nějaký zajímavý na internetu, nejčastěji přes Workaway,  a pak to spojím s cestováním. Letenky většinou kupuju, až když mám nějakou představu, co, kam, jak a na jak dlouho. A jelikož mám ráda věci hodně otevřené, tak málokdy kupuju zpáteční letenky.

 

Která z navštívených zemí tě oslovila nejvíce a která nejméně? A dokážeš si představit, že bys v některé z nich zůstala žít?

Je spousta míst, která mě překvapila a dokázala bych si představit tam nějaký ten čas žít. V Evropě třeba Portugalsko. Je tam levno, lidi jsou neskutečně milí, příroda na severu podobná té české a navíc mají fajn víno, jídlo a dá se tam surfovat. Takový krásný balíček. Miluju Kanadu a Zéland, kde bych si taky dokázala představit se usadit. Jednu chvíli jsem pomýšlela i nad Islandem, ale po dvou měsících, co jsem tam strávila na jaře, mi děsně moc chyběly lesy. Většinou mě moc nebavily takový ty exotický destinace jako třeba Thajsko, Vietnam, Malajsie či Bali. Nesnesu moc tepla, mám ráda hodně prostoru a taky pořádný hory. To mi v těch exotických zemích chybí. Jedna z mála teplých destinací, do které jsem se zamilovala, jsou Filipíny a pak taky tichomořské ostrovy Tonga, Samoa či třeba Vanuatu. Když se tam člověk správně zatoulá, tak si připadá jak Robinson, loví si čerstvé ryby, peče je na pláži v listech banánovníků, pije dešťovou vodu, svítí si při čtení petrolejkou a pozoruje hvězdy.

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Bylo něco, co tě překvapilo? Možná nějaká zajímavost, o které se člověk běžně nedozví?

Třeba jsem netušila, že se dají stopovat i lodě. Na Zélandu jsem potkala holandský pár, co takhle přebrázdil Tichý oceán. V Sydney jsem ráno  chodila s cedulí po rybářském přístavu a ptala se námořníků, kam jedou a jestli nepotřebují nějakýho poskoka. A na jedné lodi, co plula na Fiji, potřebovali, takže jsem se s nimi svezla. Pak jsem se svezla za výpomoc i na Vanuatu. Pořád mě vlastně takhle na cestách něco překvapuje. Věci, o kterých jste si mysleli, že jsou nemožné a nerealizovatelné, najednou sami prožíváte.

 

Poděl se s námi, prosím tě, o tvůj nejkrásnější, nejhorší a nejbláznivější zážitek.

Ono tyhle tři věci spolu hodně moc souvisí a často se jedná o klasické 3v1, kdy ten nejkrásnější může být zároveň i nejhorší a nejbláznivější zážitek. Třeba takové několikadenní túry v horách, kdy jdu sama. V noci mi něco chodí a funí kolem stanu, tak se bojíte, že to je medvěd a litujete, že jste blázni šli (zase) sami. Pak se probudíte uprostřed lesů a hor do zasněženého rána, mrznou vám ruce, uvaříte horký čaj a užíváte si tu výhled na ledovce a jezera.

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Výborně, že zmiňuješ funění zvířátek kolem stanu. Hned se tě tedy zeptáme, zda nemáš na odlehlých místech strach.

Spíš než strach, tak zažívám chvíle nejistoty. Nevím, co bude zítra, za měsíc, za rok, jestli budou peníze a taky jestli najdou lidi blízké mému srdci. Ale takové pocity jsou spíš jen chvilkové záležitosti. No a jasně, pak mám někdy v noci strach z medvědů, že se mi ani nechce ze stanu na malou. :)

 

Kolikrát ses v průběhu šesti let vrátila do Česka a na jak dlouhé období to bylo?

Teď jsem tu potřetí. Poprvé to bylo na půl roku, kdy jsem začala znovu pracovat na plný úvazek a ujistila se v tom, že práce v kanceláři pět dnů v týdnů od 9 do 5 není nic pro mě. Podruhé to bylo jen na dva měsíce kvůli tomu, že jsem jela do Norska na expedici na psím spřežení k polárnímu kruhu a do ČR to byl už jen skok.

 

Co si na cestování nejvíce užíváš? A nastaly i chvíle, kdy bys to nejraději zabalila a vrátila se domů?

Miluju tu svobodu. Miluju, že většinou nemusím řešit, co je za den, kolik je hodin a jestli něco stíhám či nestíhám. Miluju být offline a telefon mám vždycky jen kvůli budíku a emergency call. Miluju, jak tam venku je člověk nucen žít přítomností. Miluju přírodu a kempování, takže táborák s nádhernými výhledy a taky fajn společností jsou pro mě ideální. Někdy se něco úplně nepodaří, či je vám špatně jak psychicky, tak fyzicky, cítíte se sami, chcete maminku a tatínka a zůstat u domácího krbu navždy. To jsou jen takový chvilkový výkřiky. Vždycky je nakonec  zase dobře.

 

Nyní přejdeme k věci, která zajímá snad každého z nás, a tou jsou finance. Ty tvrdíš, že na cestování člověk nepotřebuje být milionářem a my bychom rádi věděli, jak se dá projet celý svět bez tlusté peněženky a dostatečně zásobeného bankovního konta.

Asi to nejdůležitější je mít srovnaný priority. Pokud chcete hodně cestovat, ale nedokážete se vzdát určitých svých standardů, tak budete na účtě potřebovat aspoň tak o nulu navíc. Pokud ale dokážete opustit komfortní zónu, tak těch možností s minimálními finančními výdaji je nepočítaně. Pro někoho, kdo cestovat teprve začíná, moc doporučuju dobrovolnictví v zahraničí, např. přes zmiňovaný Workaway. Bude o vás postaráno – jídlo a střecha nad hlavou, trošku vás to otrká v komunikaci v cizím jazyce, získáte jiný pohled na věci a dost možná vás to nabudí v tom pokračovat dál. Já byla na pracovní Working Holiday víza jak na Zélandu, tak v Kanadě. Obě to jsou nádherné země, ale aby je člověk mohl nějak rozumně procestovat, potřebuje o něco víc peněz, které se tam ve většině případů vydělávají rychleji a mnohdy zábavněji než u nás doma. Práce se v obou zemích dají najít celkem snadno, když člověk není úplně vybíravý. Já si třeba za měsíc práce na farmě na Zélandu vydělala peníze na půl roku cestování v Asii (cca 3 000 dolarů). V Asii jsem spala po levných hostelech či hotelech, jezdila veřejnou dopravu a jedla s místními na ulici.

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Jaká povolání jsi na svých cestách vystřídala a jak to vlastně probíhá?

Velkou většinu prací si hledám přímo na místě. Nejvíce se mi osvědčilo vytisknout si pár desítek životopisů a roznášet je po ulicích do míst, která mi jsou aspoň trošku sympatická. Mám zařízenou lokální SIM kartu, takže pak už jen čekám na telefonáty a chodím na pohovory. Hledání práce číšníka přes inzerát, především pokud jste půl zeměkoule vzdálení od místa výkonu, většinou moc nevychází, ale znám pár případu, kdy i takhle kamarádi práci našli, takže nejlepší je vyzkoušet všechno možný. Já měla už kolem 30 placených prací včetně uklízeček, hostesek, servírek, fotografek, kameramanek, potápěčky, manažerky, chovatelky telat či vinařky.

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Co všechno řešíš před odchodem do určité země a co následuje po příchodu?

Většinou se jen odhlašuju ze zdravotní pojišťovny a zařizuju si cestovní pojištění. Pokud někam jedu na pracovní vízum, tak k němu často chtějí výpis z bankovního účtu a další papíry, tak si překontroluju, jestli mám všechno, co po mně možná budou chtít. Pokud chci hledat práci, tak si po příletu zařídím telefonní číslo, bankovní účet a daňové číslo. Když vím, že zůstanu alespoň půl roku, tak se poohlížím po nějakém autě, kam by se vešla matrace na spaní. Po návratu domů se přihlásím zpátky na zdravotní pojišťovnu a na pracovní úřad, pokud nemám v plánu na těch pár týdnů někde pracovat.

 

Změnilo se něco na cestování v průběhu šesti let?

Asi nejvíc to, že už se nehoním za tím, abych toho viděla co nejvíc. Snažím se zůstávat na stejném místě několik dnů či týdnů. Nemám výčitky, když se mi celý den nikam nechce a chci se jen válet v posteli a číst si. Dřív jsem měla pocit viny, že mi něco utíká. Cestovat pomalu má totiž jen samé výhody. Poznáte lépe lidi, ušetříte peníze za přesuny, což je jedna z největších položek v rozpočtu, a taky se necítíte vyšťavení a máte čas vstřebávat místa a zážitky.

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Nyní ti položíme otázku, která bude zajímat zejména ženy. Jak je to s tvými zavazadly?

Jezdím s krosnou buď 65 či 75 litrů. Kdybych jezdila bez kamery, tak si vystačím s 55 l včetně karimatky a spacáku. Snažím se balit co nejuniverzálněji a věci, který jsem dřív balila jen pro případ „kdyby“, už nechávám doma. Především náhradní oblečení. Vždycky mám s sebou spacák, čtečku, houpací síť, kapesní nůž, čelovku, láhev na vodu s filtrem, merino oblečení, softshell bundu a pohorky. Dalších skoro 10 kilo má elektronika a moje fotovýbava – stativ, Canon 6D, 3-4 skla (14mm, 17-40mm, 50mm, 100mm), samospouště, náhradní baterky a filtry.

 

Tvé fotografie jsou opravdu překrásné. Co všechno obnáší vyhotovování takových záběrů a pozoruješ na sobě v této oblasti určité pokroky?

Děkuju. :) Většinou ty lokace moc neplánuju a jen tak se toulám krajinou, a pokud se objeví nějaká zajímavá scenérie či dobré světlo (a nejlépe oboje), tak zastavím a chvilku si na tom místě hraju, zkouším a fotím. Jsem celkem líná vstávat brzo, takže kolikrát mám budík na východ slunce, ale dost často ho záměrně zaspím. Většinou tak fotím při západech a někdy čekám hodiny na to správné světlo, což je i jeden z důvodů, proč ráda cestuju sama či s někým, kdo taky fotí. Upravování fotek je skvělá věc a díky editačním programům se můžeme více přiblížit realitě. Znovu se snažíme rekonstruovat scénu, která nám tam venku sebrala dech. Někdy je potřeba jen minimálních úprav, někdy nad jednou fotkou strávíte hodiny a pořád to není ono. Upravuju v Lightroomu a někdy dolaďuju ještě ve Photoshopu.

 

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

Češka Martina je už 6 let na cestách: Ryby si peču v listech banánovníku, piji dešťovou vodu a svítím si petrolejkou (Rozhovor)zdroj: Martina Gebarovská

 

Teď se tě zeptáme trošku intimnější otázku. Jak jsi na tom s láskou? Přece jen, tolik let na cestách…

Lásky přichází a odchází, jsem ráda za všechny lidi, kteří mi na cestě více či méně vstoupili do života. Teď se mnou do Čech přijel můj muž z Kanady, ale zas brzo na půl roku odjede kvůli práci v Kanadě, tak asi pojedu zase já za ním. :) Uvidíme.

 

A co tvoje plány do budoucna?

Pořád nevím, kde by měl být ten můj domov. Líbí se mi na hodně místech, ale nechávám tomu volný průběh. Chci se teď zaměřit na navrhování doplňků pro cestovatele, které by byly pro celosvětový trh a do toho asi dál cestovat, fotit, možná i trochu dobrovolničit. Chci si udělat řidičák na motorku a kurz paraglidingu, což už jsem chtěla loni, ale nestihla jsem to před cestou na Island.

 

Martino, moc ti děkujeme za čas, který jsi s námi strávila a teď když dovolíš, přenecháváme prostor tobě, abys vzkázala něco inspirativního každému, kdo si tvá slova přečetl.

„V hlavě plné strachů není už žádné místo pro sny.“

Nenechte strach bránit v cestě za vašimi sny. Většinou je to strach z neúspěchu a ta otázka začíná skoro vždycky stejně: „Co když…?“ Když už se tedy chcete ptát na věci, který se v drtivé většině prostě nestanou, tak se raději ptejte: „Co budu dělat, až…?“ Zjistíte, že i v nejhorším případě je cesta ven a dosti často je to cesta úplně jednoduchá. Takže se nebojte, anebo se bojte, ale pokládejte si u toho ty správný otázky.

Zdroj: www.refresher.cz