Česká kultura je nasáklá alkoholem. Problém není v samotném pití, ale v našem postoji k němu.

Užívání alkoholu a jeho role v české kultuře. Téma, o kterém se v Česku skoro nemluví. Téma, které je tak blízké, že na ně není vidět. Všimněme si, že kdykoliv se o našem nezdravě kladném vztahu k alkoholu někdo pokusí mluvit, reakcí je většinou směsice popírání, bagatelizace, případně zesměšnění, kdy je autor považován za podivného a zapšklého odpůrce potěšení, nebo co hůře – za abstinenta.

Pojďme si zkusit takové mentální cvičení. Pojďme si na chvíli představit, že nejsme součástí české kultury, ale díváme se na ni, včetně její záliby v alkoholu, z výšky. Přiznejme si, že je něco skutečně zvláštního a poněkud patologického na způsobu, jakým se v Česku konzumuje alkohol. Kdo v tom žije, tak to nevidí. Často teprve při zkušenosti života v jiné zemi nebo při rozhovoru s cizinci žijícími v Česku zjišťujeme, jak se u nás hrozně pije.

Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, je jedním z donkichotů, který se na tento problém snaží již delší dobu upozorňovat. Podle něj se pití alkoholu u nás vymklo: spotřeba alkoholu je u nás v porovnání s jinými zeměmi velice vysoká a nic nenaznačuje, že by se tento trend měl nějak změnit. Přibližně milion a půl Čechů vykazuje problémové pití, přičemž více než půl milionů Čechů splňuje kritéria závislosti na alkoholu.

Nejvíce problematické je pak užívání alkoholu umladých, jelikož kromě mnohem závažnější dopadů na mozek a jeho vývoj v porovnání s dospělými také hrozí, že se vytvoří návyk, kterého se v dospělosti hůře zbavuje. Například většina dětí se dostane poprvé do kontaktu s alkoholem tak, že jim jej nabídnou sami rodiče. S alkoholem má u nás zkušenost více než 94% náctiletých, přičemž opilost zažilo 40 % z nich, což patří ke světové špičce. Před dvěma roky byla v Praze otevřena ambulance pro závislé děti. Ta by měla alespoň částečně obsloužit několik tisíc dětí v Praze a okolí, kteří mají problémy s alkoholem.

Podle Miovského užívání alkoholu v dané zemi ovlivňují především tři faktory: dostupnost, cenová politika ve vztahu k alkoholu a společenská přijatelnost. Jak víme, alkohol se u nás dá koupit prakticky všude: v restauraci, v hospodě, v trafice, v kavárně, v potravinách, v občerstvení, na benzínce, ve večerce. Rovněž u nás neplatí žádná časová omezení – alkohol jakéhokoliv typu se dá pořídit ráno, v noci, ve svátky či všední dny.

Zároveň je téměř jisté, že i když je někdo nezletilý, přesto dokáže vždy sehnat obchodníka, který občanku zkrátka nezkontroluje. K tomu se vztahují i skutečně směšné pokuty za prodávání alkoholu nezletilým – v současnosti řádově pár tisíc korun. Co se týče ceny alkoholu – ten je u nás nesmírně levný ve srovnání s ostatními státy. Je skutečně smutný unikát, že je v restauraci pivo levnější než jakýkoliv nealkoholický nápoj. Ale velmi levná jsou i vína a destiláty, a to nemluvím o značně rozbujelém černém alkoholovém trhu.

Pivečko, vínečko, panáček

Nakonec je tady postoj k alkoholu, kdy většinová společnost nevnímá alkohol a jeho užívání jako problém. Všimněme si například těch mazlivých termínů, které pro alkohol užíváme: pivko, vínečko, štamprlička, panáček. Nejen že s radostí užíváme alkohol jakožto tvrdou drogu, ale ještě v tom nějakým způsobem nacházíme hrdost. Musím se přiznat, že i já sám rád kdykoliv opakuji statistiku, v níž má Česko prvenství ve spotřebě piva. Ale co je na tom tak skvělého? Co je vlastně tak chrabrého na tom, že lidé hodně chlastají?

Ano, vypije se u nás hodně piva, ale to není všechno. Ono to totiž není jen pivo. U nás se vypije také velké množství tvrdého alkoholu. Nakonec vzpomeňme si na paniku, jakou vyvolala prohibice na tvrdý alkohol v roce 2012, na kterou se lidé připravovali skoro jak na příchod hurikánu. Přitom měli jen na dva týdny zapovězeno pití destilátů…

Přesuňme nyní pozornost z otázky, kolik se toho vypije, na otázku, jak se vlastně pije. Zjednodušeně řečeno, mohli bychom hovořit o dvou stylech pití alkoholu – pravidelné pití, to je například každodenní popíjení vína, jak to známe u středomořských národů, nebo nárazové pití do mrtva (binge drinking), jak to známe třeba u Rusů. Řekl bych, že v Česku jsou hojně zastoupeny oba typy. Během týdne se neustále promazáváme pivy a sem tam možná panáčkem „na zažívání“. Příchod víkendu pak pro mnoho z nás znamená sundat se někde na diskotéce/s přáteli v hospodě/na chatě/u grilování.

Nechci žádným způsobem patologizovat pití alkoholu jako takové. Není nic problematického na skleničce vína nebo piva denně, k jídlu nebo navečer. Je však zajímavé, že ani opíjení se (tedy abúzus alkoholu) není u nás považováno za jakkoliv problematické. Například v průzkumu morálních postojů veřejnosti, realizovaném CVVM, se mezi lety 2005–2015 dokonce zvýšila morální přijatelnost opíjení se, a to jak z žalu, tak z radosti. Stejně tak nemají Češi problém s opíjením se politiků nebo jiných veřejných postav.

Nejspíše budu obviněn ze svatokrádeže, ale přesto bych rád uvedl jednu kazuistiku, která podle mého názoru pěkně ilustruje, jak česká společnost alkohol a jeho vliv vnímá. Jedná se o návrat hokejistů neboli „zlatých hochů“ z Nagana do Česka v únoru 1998. Po příletu z Japonska leteckým speciálem měli nachystanou tiskovou konferenci, na níž měli poskytnout veřejné vyjádření ke svému fantastickému úspěchu.

Moc z toho nebylo, jelikož tam dorazilo několik naprosto opilých blábolících chlapů, a to včetně hlavního trenéra. Nikomu nepřišlo nenormální, že se jedná o veřejné vystoupení a že mohli třeba s oslavami počkat na dobu po příletu. Všem to připadalo nanejvýše roztomilé a možná dokonce litovali, že nemohli pít s nimi. Rozpačitý výraz Kateřiny Neumannové (mimochodem sama výherkyně bronzové a stříbrné medaile), která jistě s hochy nepařila, hovoří za vše.

  • Není normální, aby lidé běžně chodili do práce s kocovinou bez negativních důsledků.
  • Není normální, aby lidé popíjeli během pracovní doby.
  • Není normální, aby se na konci školního roku v keřích a na lavičkách povalovaly opilé děti.
  • Není normální, že se rodinná oslava běžně zvrhne v pijatici.
  • Není normální, aby celá společnost tolerovala, že do nějakých 15 let tajně, ale od 15 víceméně veřejně se mladí lidé opíjejí, i když legální věk pro užívání alkoholu je pořád 18 let.
  • Není normální, aby na kanálu zaměřeném na mladistvé (Prima COOL) běžela odpoledne reklama na vodku.
  • Není normální, aby se stal prezidentem člověk, který na základě míry konzumace a svého chování plně naplňuje definici alkoholika.
  • Není normální, aby většina dárků na narozeninové oslavě byly lahve alkoholu.

Pokud vám na výše zmíněných situacích nepřišlo nic divného, je to nejspíše právě důsledkem alkoholové kultury, kterou je celá společnost nasáklá.

Teď možná čekáte nějaký pozitivní závěr, třeba o tom, že je to vše dědictví komunismu a mladá generace to změní. Bohužel, užívání alkoholu byl u nás problém již za dob Rakousko-Uherska, kdy vznikaly spolky na potírání alkoholismu. Sám TGM pak během svého úřadování aktivně proti alkoholismu vystupoval. Tento trend však (určitě s velkým přispěním komunismu) akceleroval v druhé polovině dvacátého století.

Spotřeba alkoholu je v současnosti oproti první republice trojnásobná a její míra u současné mladé generace nikterak neklesá. Zatímco v jiných evropských státech se pije méně než v minulosti, v Česku se to drží na stále stejné, tedy vysoké úrovni.

Je na čase nalít si čistého vína a uvědomit si, že alkohol je droga, na níž vzniká závislost. Má negativní vliv na naše zdraví, ovlivňuje naše chování a prožívání a působí i na celkovou atmosféru ve společnosti. Prvním krokem ke změně bude, když tento problém přestaneme bagatelizovat. Není normální pořád chlastat.

Zdroj: www.Psychologie.cz