Udělat chybu je normální a lidské. Zapírat ji je přirozené.

Každý z nás někdy v něčem pohoří, neuspěje, udělá někdy chybu. Pouze sebe sama podporující lidé však vědí, jaké mají kvality, a nebojí se přiznat chyby, protože je tolik nezdevalvují. Jak se můžeme naučit zvládat lidskou omylnost a nedokonalost?

Přemýšlím o tom, jakým způsobem se vyrovnáváme s chybami svými a s chybami těch druhých, napsala nám do redakce čtenářka Jana. Přivedla mě na to příhoda z práce, kdy moje mladá kolegyně udělala chybu a vehementně se snažila shodit to na druhé.

Mám 57 let a zjistila jsem, že jsem se i já celý život potýkala s tímto problémem. Rozdíl byl jen v tom, že jsem raději chybu přiznala a sama ji opravila. Mnoho lidí se bojí toto udělat. Je mnohem rozumnější se problému postavit čelem, ať to stojí, co to stojí. Prostě se nebát. Strach totiž paralyzuje a bere radost ze života.

Neexistuje nějaká metoda, která by lidi učila, jak se s chybami vyrovnávat? Proto se ptám psychologů. Pokud taková metoda existuje, tak sem s ní! Učíme se na počítači, ovládat technologie, jsme koučováni, jak obstát v práci i v životě, ale takovou trivialitu, jak zvládnout vlastní strach z toho, že zklameme, když pochybíme… nic, žádná pomoc.

Strach ze selhání

Váš dotaz je velice zajímavý a vede k širšímu zamyšlení. Začal bych od konce – je otázkou, zda zvládnutí strachu ze zklamání a pochybení je trivialita. Strach je přirozená emoce, většinou opodstatněná, její zvládnutí není vždy jednoduché. Rozumové důvody pro zrušení strachu selhávají, protože původ je v oblasti emocionální a instinktivní.

Na situaci, kdy někdo odmítá připustit, že udělal chybu, se můžeme dívat z různých úhlů – například z hlediska provázanosti s našimi potřebami. Uznání chyby může každého z nás reálně či domněle ohrožovat ve všech oblastech mezilidského soužití.

Z hlediska „živočišného“ pochybení dříve bylo a dodnes může být velice ohrožující – může vést k ponížení, prohře, ublížení, ztrátě či smrti na různých úrovních. Může nám odebrat pocit bezpečí (co když ztratím důstojnost, bonusy, práci, kamarády, partnera?), sounáležitost s druhými, můžeme přijít o uznání…

Důležité je, aby kolegyně reálně zažila, že utrží menší „šrámy“ při otevřené komunikaci než při zakrývání.

To není úplně málo, že? Proto každé pochybení vede k automatické fyziologické reakci, podobné reakci na stres. Tato reakce má tím, jak moc je nepříjemná, vést svého „pána“ k tomu, aby následky tohoto pochybení již příště nezažil: aby mu ten prožitek byl tak nepříjemný, že se příště vehementně zasnaží „chybu“ nezopakovat.

Navíc jsme většinou odmalička při jakémkoli zklamání či zjištění chyby „trestáni“ – setkáme se s vyjádřením zklamání, opovržení, smíchem, špatnou známkou a dalšími následky. Ne všichni mají historickou zkušenost, že je pochybení a selhání řešeno konstruktivně, v pozitivním duchu do budoucna a způsobem, který nás jako lidské bytosti nijak nedevalvuje.

Z toho si můžeme vytvořit více či méně racionální stereotypy a tzv. jádrová přesvědčení o nás samých, druhých i světu, a dle nich poté jednat v případě reálného či domnělého ohrožení.

Toto všechno jsou podle mého názoru důvody, a určitě zdaleka ne všechny, které vedou mnohé k tomu, že chybu raději popřou, snaží se ji zamaskovat apod.

Myslet jinak, vnímat jinak

První pomocí, jak tuto situaci zvládnout, je uvědomit si výše uvedené souvislosti a přijmout, že naše emoce je možná naprosto přirozená a hrozby alespoň částečně reálné. Už jen to, že se strachem či jinými našimi vlastnostmi nebojujeme, ale přijmeme je jako přirozené, pomáhá.

Další krok směřuje k dlouhodobější práci na změně způsobů chování, myšlení, a tím v konečném důsledku i prožívání podobných situací. Zásadní je způsob vnímání toho, co se odehrává – venku i v našem nitru.

V oblasti chování se dají sestavit různá pravidla, která chceme dodržovat, např.:

  1. Kdykoli budu mít strach něco přiznat, nejprve to přijmu bez hodnocení a zjistím, jaká ohrožení mi reálně či potenciálně hrozí. Potom se teprve rozhodnu, jak se zachovám. Mohu se rozhodnout jakkoli, řešení je spousta.
  2. Pokud zpětně zjistím, že jsem něco nepřiznal, zkreslil či zamlčel, vrátím se a situaci vyjasním. Mohu k tomu využít i email, sms…

A takto dle libosti dále, podle toho, jak chcete tyto situace řešit.

Stejně tak si můžeme dát pravidlo, že podobně budeme pomáhat ostatním členům našeho týmu k odvaze, takže kdykoli budeme mít dojem, že něco neříkají naplno nebo tak, jak to je podle nás, řekneme to sami.

V příkladu, který popisuje Jana, by to znamenalo například zareagovat: Podle mých informací je celá situace jinak a přijde mi, že se to teď snažíte „hodit“ na ostatní… a situaci popsat ze svého úhlu pohledu, vyjasnit si to a nastavit nový způsob chování do budoucna.

Důležité je, aby kolegyně reálně zažila, že utrží menší „šrámy“ při otevřené komunikaci než při zakrývání. Tímto vyjasněním mohu navíc i já sám zjistit, že situaci také nevidím plně tak, jak je, a přiblížit oba úhly pohledu na situaci.

Ustát sama sebe v úspěchu i selhání

V oblasti myšlenkových konstruktů je třeba odhalovat naše mentální stereotypy ohledně chyb a jejich přiznání, ohledně naší sebedůvěry, podpory a hodnocení v kontextu chyb a hodnocení druhých:

  • Jak moc jsem závislý(á) na hodnocení druhých?
  • Co se stane, když v něčem selžu?
  • Jak zvládám výsměch či opovržení druhých a jak to souvisí s mojí hodnotou?

A dále pracovat na vyladění mysli tak, že si uvědomíme a postupně zažijeme, že celý svět a výroky kohokoli z nás jsou jen subjektivní informace, které mohou mít s realitou společného hodně, trochu či vůbec nic a každá tato informace spíše hovoří o pohledu a osobnostní zralosti toho, kdo ji sděluje, nikoli o nás.

To pomáhá snížit stres z hodnocení ostatních i ostatními lidmi a zvyšuje schopnost stát se nezávislou dospělou a zralou osobností, která si ustojí sama sebe v úspěchu i selhání.

Každý z nás někdy v něčem pohoří, neuspěje, udělá někdy chybu. Pouze sebe sama podporující lidé však vědí, jaké mají kvality, a nebojí se přiznat chyby, protože je tolik nezdevalvují. Každý děláme to nejlepší, čeho jsme v daném okamžiku schopni.

Čím více se my sami staneme nekritickými k sobě i druhým, tím více se přestaneme obávat kritiky a reakcí. Místo toho nastoupí „popisný a nehodnotící modus“ chování a komunikace z naší strany a ke stejnému způsobu chování a komunikace poklidně povedeme i stranu druhou, když to bude třeba.

Můžeme využít i neurolingvistické programování, imaginaci a afirmace, díky nimž můžeme mozek „programovat“ pro dané situace tak, aby si je vyhodnocoval novým způsobem a pomohl nám se v popisované situaci cítit emočně mnohem uvolněněji a pozitivněji než dosud.

Výše uvedenými technikami a přístupem se postupně vytratí hodnocení a srovnávání, které nám nejvíce brání ve zvládnutí zde popisovaného problému. V tuto chvíli již není, kdo by koho urazil, naštval, ponížil a před kým bychom chtěli zakrývat výsledky našeho myšlení a chování.

Ať se nám to daří co nejvíce.

Zdroj: www.psychoogie.cz