Motivace a přístup k ní

Znamená výrok „zůstat motivovaný“ to, že jsme neustále veselí i v situacích, kdy se nám vše sype před očima? Spočívá cesta za našimi cíli v potlačování nepěkných zkušeností? A k čemu vlastně taková motivace slouží? Aktuální téma, které jistě stojí za zamyšlení.

Určitě jste se s tím setkali také. Výmluvná prohlášení o tom, že je třeba myslet pozitivně, brát věci s nadhledem a hlavně nepřestávat věřit. Ale funguje to tak za každé situace?

Mnoho lidí má zřejmě nějaké sny, dokonce by se dalo říct, že každý člověk po něčem touží. Díky možnostem současnosti máme poměrně velkou šanci si své sny i splnit – ostatně jak se říká, příležitost je spravedlivá pro všechny. Pravým uměním je však najít způsob, jakým lze k této cestě přistupovat bez převažujícího pocitu zklamání (a následného vyhoření).

Největší výhrou je, když danou činnost děláme čistě pro radost, bez očekávání jakýchkoliv z ní plynoucích výhod – např. peněz, uspokojení určitých tužeb apod. Mít podobný přístup k situacím, to je pro tu či onu osobu učiněnou radostí. Člověka však formují předchozí zkušenosti a lidé v jeho okolí; může se tak velmi snadno stát, že máme problém věřit sami v sebe, ve vlastní plány a sny. O to úctyhodnější je potom každý krok vpřed, který se nám zadaří udělat.

Je dobré se vyhýbat zaměření, které by směřovalo pouze na zisk nebo na striktně osobní zájem – propast mezi námi a druhými lidmi by se tímto způsobem prohlubovala čím dál více. Najít určitý vlastní smysl v činnostech, které děláme, je proto hlavním klíčem k úspěchu a odrazovým můstkem pro přítomnost i budoucnost.

Autor: Libor Oliva

Zdroje: vlastní zkušenost, https://psychologieprokazdeho.cz/umite-se-spravne-motivovat/

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.