Jaká je podstata konspiračních teorií, jak to, že stále tak ovládají a matou i dnešní „informovanou“ společnost?

„Sotva se nás nevědomí jen dotkne, a už jsme jím – stáváme se nevědomi sebe sama. To je ono prastaré nebezpečí, instinktivně známé a obávané primitivním člověkem, který osamocen stojí tak blízko k Plérómatu. Jeho vědomí je dosud nejisté, sotva se drží na nohou. Je doposud dětinské, sotva se vynořilo z prapůvodních vodstev. Vlna nevědomí se přes něj může kdykoli převalit a on pak rázem zapomene, kým byl, a dělá prapodivné věci. Primitivové se právě proto bojí nezvladatelných emocí, neboť se pod jejich tíhou láme vědomí, čímž je dán průchod posedlosti. Veškeré úsilí člověka se tudíž vždy zaměřovalo na konsolidaci vědomí. V tom vězel smysl rituálu a dogmat; ony byly přehradami a hradbami, které měly za úkol zadržet nebezpečí nevědomí, nástrahy duše.” (Jung 1951a, str. 25)

Američtí zdravotníci se snaží sterilizovat muslimy a zástěrkou je jim očkování proti obrně, šířila se nedávno zase jedna konspirační teorie Pákistánem. Údajné spiknutí řízené Spojenými státy odneslo životem devět zdravotníků. Byli zavražděni, když přišli očkovat děti.

Donald Trump zase šíří do světa „teorii”, že prezident Barack Obama nemá americké občanství a že Obama nechal odstranit soudce Nejvyšího soudu Antonina Scaliu.

Konspirační teorie vycházejí z fantazií, jen málokdy je na nich kus pravdy, přitom ale mnohdy reálně ovlivňují dějinné události a lidské životy, nabádají k nebezpečnému jednání. Připomeňme si, jak například ve středověku bránily nesmyslné kosmologické teorie rozvoji vědy, kolik žen muselo během inkvizice zemřít jako „čarodějnice.”

Dnes máme přístup k informacím mnohem lepší, vědecké poznání je mnohem hlubší, ale přesto všechno konspirační teorie vládnou světem dál. Dokonce by se mohlo zdát, že jich v dnešní době přibývá – stejně jako lidí náchylných jim věřit. Proč?

Nadpřirozená moc versus spiknutí

Různé (a různě bizarní) teorie, vysvětlující „nadpřirozené jevy“, existovaly od nepaměti. Podívejme se na „sakrální“, tedy tradiční, striktně náboženské teorie, jež se transformovaly v pravdy neboli dogmata, a „profánní“ teorie, jinými slovy moderní konspirační teorie. Jaké najdeme rozdíly, jaké společné rysy?

Dle Bible seslal Bůh na Egypťany zkázu v podobě krvavých řek, protože faraón odmítl propustit děti Izraele. (Ex 7:14 -11:10) Následovalo dalších devět „ran“ – invaze žab, komárů, much, dalšími ranami byl dobytčí mor, vředy, krupobití, sarančata, temnota a smrt všech prvorozených. Za některými z těchto božích zásahů mohly být jevy ryze přírodní, a tudíž racionálně vysvětlitelné příčiny, jak se ostatně řada vědců pokusila ukázat, jenomže někdy v době 1200 let (údaje se liší) před naším letopočtem opravdu málokdo hledal vysvětlení jakékoli životní a přírodní události jinde než v nadpřirozené moci.

Toto paradigma vnímání reality vládlo lidem víceméně od počátku kognitivní revoluce Homo sapiens, tedy zhruba po 70 tisíc let.

Až relativně nedávno řečtí filozofové jako Kleanthés z Assu nebo Aristotelés si dovolili prolomit tabu a jako jedni z prvních myslitelů takříkajíc přenesli odpovědnost z bohů na člověka.

Nástup racionálního myšlení nám ale zároveň zkomplikoval život. „Jednoduchou“ víru v božskou vůli a pevně zakořeněné způsoby vysvětlování reality nahradilo složité hledání příčin a důvodů. Zejména pokud jde o negativní, tedy emocionálně bolestivé prožitky.

Nejednoznačná, složitá vysvětlení otevírají prostor pro úzkost z neznámého. Jak náboženské, tak konspirační teorie na ni odpovídají, poskytují „vysvětlení“.

Zatímco náboženská víra si i v moderní době zachovala mandát pro eschatologické a kosmologické otázky, konspirační teorie se postupně vloudily tam, kde stačila k vysvětlení světská kauzalita. U náboženství, jež předpokládá kontrolu vyšší bytosti neboli boha, se člověk snaží upravit své jednání tak, aby se této bytosti zalíbil nebo neprotivil. Konspirační teorie vkládají přímou zodpovědnost do rukou člověka.

Je to člověk, (skupina, lobby, koncerny, vlády, výjimečně mimozemské civilizace), ne bůh, kdo je původcem negativní události, zla, spiknutí, kdo plánuje pokořit, zničit mne, moji komunitu, můj národ.

Člověk, který uvěřil ve spiknutí, získává naději: vše prohlédl, a tak se může podílet na jeho odhalení. Ti, co uvěřili, že prezident Obama nemá rodný list USA, budou žádat, aby se vše zjistilo, vyšetřilo.

Na druhou stranu za konspirací, spiknutím stojí tak mocný člověk či uskupení, že je velmi obtížné, až nemožné zlo odstranit, dojít spravedlnosti. Proto ti, kdož jsou přesvědčeni, že útok na WTC v New Yorku naplánovala CIA, neslyší na nic, na dokumenty, odborné analýzy, důkazy. To vše je přece součástí onoho promyšleného organizovaného spiknutí. Naděje (lépe řečeno víra), že nebojuji s větrnými mlýny, je tedy přítomna, ale odsouvá se do nedostižitelnosti. Opět se zde objevuje podobnost s náboženstvím.

Instituce, nebo duchovnost

Musíme však rozlišovat náboženství coby jeho institucionální formu tj. „vyznání víry“ (angl.creed) od náboženství jako formu vnitřní transcendence, duchovnosti (angl. spirituality). Zásadním rozdílem mezi nimi je míra vědomí (symbolického vhledu), a tedy schopnosti přijetí osobní zodpovědnosti za své vlastní činy, ale i za činy vlastní komunity.

Právě duchovnost charakterizuje individuální, tedy vědomý zřetel náboženství: Jde tu o jedinečnou zkušenost nevědomí, o individuální vztah s Bytostným Já (něm. das Selbst), o vědomou volbu (moralita ve smyslu např. Kantova učení) a také o osobní mytologii a víru, jež uznává nadpřirozeno, zůstává vůči němu ale v tázajícím a hledajícím vztahu.

Pro druhou, fundamentalistickou a spíše doslovnou (angl. literal) formu náboženství jsou charakteristické tyto rysy: kodifikovaná (často institucionální) zkušenost boha, předepsaná povaha víry (křesťanství, islám apod.), teologie a mytologie (bible, korán) a předepsané náboženské úkony a rituály (mše, pouť do Mekky apod.).

Z pohledu hlubinné psychologie je konspirační teorie vlastně jedinečnou náboženskou teorií, která má prvky duchovnosti, zároveň je její jádro formováno pocity, jež si ego (já) neuvědomuje. Je do jisté míry formou obrany, s jejíž pomocí se já vyrovnává s působením nevědomých obsahů. Čím méně si je já těchto obsahů vědomo, tím více propadá jak fascinujícím, tak hrozivým aspektům „Bytostného já“.

Hlubinná psychologie definuje ego (já) jako centrum vědomí, jež je svázáno s identitou osobnosti a fyzickým tělem. Já vyrůstá v průběhu vývoje jako malý ostrůvek z moře nevědomí tím, že si postupně uvědomuje a vytváří vztah s obsahy, jež Jung nazval archetypy. Bytostná já můžeme chápat jako jakési ego nevědomí, jež sdružuje tyto energie v paradoxní jednotě. Bytostné já se projevuje obrovskou energií, jež má schopnost vyvolávat silné citové prožitky. Mluvíme o prožitku numinozity. Zakoušení  numinozity může být jak pozitivní (fascinující), tak negativní (hrozivé).

Podle Junga je numinozita dynamickou silou, která není vyvolána nahodilým aktem vůle, a je tudíž autonomní; pramenící v nevědomí. Tento prožitek se doslova člověka zmocní a ten se stane spíš jeho obětí nežli tvůrcem. Numinozita je proto stěžejní ideou pro chápání náboženských prožitků. Jde tedy o afektivní (emoční) setkání s „niterným druhým“ neboli Bytostným já. Protože Bytostné já „sjednocuje“ jak negativní, tak pozitivní energie, může numinozita vykazovat ve vztahu k já dvojí účinek. Může je posouvat na vyšší úroveň (vývoj), nebo naopak štěpit, tzn. navrátit zpět do primitivnějšího (původnějšího) stavu.

Zpracování psychologických obran u jedince rozhodne o tom, zda bude přijímat náboženství nebo konspirační teorie jako prostředky vědomí, nebo nevědomí. Zda jej dovedou k duchovnosti, nebo k obranné pozici, jež má za úkol blokovat nepříjemné emoce.

Duchovnost lze nazvat individuací člověka, schopností udržovat vědomý vztah mezi já a Bytostným já. Nemůžeme duchovně růst, jestliže je naše já „zatemněno” nevědomými obsahy. Uvědomovaní projekcí a rozpoznávání těchto obsahů je základní podmínkou zdravého vývoje.

Míru iracionality, jak u náboženství, tak u konspiračních teorií určuje právě „zatemňující” nevědomí (jež je identifikováno s já) a jeho následné působení na vědomí. Jednoduše řečeno, Bytostné já, jež působí bez toho, aby si jej já uvědomovalo, deformuje názor a ovládne vědomí nutkavou představou.

Důvody k přijetí konspiračních teorií můžeme hledat v „zatemnění“ vědomí spíše osobními nevědomými obsahy, kdežto u fundamentalistických náboženských postojů se jedna o hlubinné archetypální energie, jež jsou výrazně odštěpeny od já. Nezpracovaný rasismus může vést k „teorii” rasové nadřazenosti, odmítané homosexuální sklony (tzv. closet homosexual) mohou vést k nenávistnému pronásledování gayů, strach z vlastních citů a ženských aspektů může vést k ponižování nebo pokořování žen, nevědomý komplex méněcennosti zase k „teorii” všemocných iluminátů, kteří ovládají planetu. U „temného náboženství“ se ale „já“ „skrývá” za kolektivní obraz boha, náboženská posedlost,theocalypsis (výraz pro jev, jež zahrnuje všechny formy excesívního, nezdravého náboženství, tedy fundamentalismu, fanatismu i sektářství) má proto hlubší kořeny, za identifikací stojí kolektivní hlubinné obsahy, proto je posedlost velice silná a možnost korekce velice malá.

Jako příklad uveďme fanatika, který věří ve své velké boží poslání a je schopen kvůli tomu obětovat svůj život, ale i zabíjet nevinné. To vše zcela bez lítosti, protože negativní emoce jsou zcela odštěpeny a projikovány na ostatní jako absolutní zlo. Fanatikovi tak ve vědomí zůstává jen iluzorní pocit, že jedná v zájmu absolutního dobra.

„Temná náboženství“ i konspirační teorie využívají identifikace s nevědomými obsahy, jejich příznivci nedokážou plně prociťovat duchovnost, tudíž zůstávají jen u primitivních, dalo by se říci syrových a „černobílých” emočních prožitků.

Naopak duchovnost se vyznačuje hrdinskou schopností vstupovat do světa temnoty s otevřeným srdcem a odhodlaností opravdově překonat (protrpět) všechny nástrahy temnoty. Konspirační postoj utrpení jenom neuroticky předstírá a bázeň se mění ve strach. Strach, od něhož se lehce uleví projekcí temnoty na někoho druhého.

Kde se bere strach: Pohled psychoanalytika

Za příklonem k „temnému náboženství“ i konspiračním teoriím tedy hledejme obtíže s vyrovnáváním se s bolestmi světa, s bolestmi vlastního vývoje, ale také indoktrinaci, manipulaci, propagandu.

Přívrženci Donalda Trumpa, který vsadil na konspirační teorie v prezidentské kampani, jsou často lidé trpící pocitem nedostatečnosti, zneuznání, obavami z budoucnosti, xenofobií a strachem z neznáma, jistou bezmocí nebo hněvem vůči stávajícím životním podmínkám. Stávají se tím náchylnějšími vůči propagandě, indoktrinaci, a tedy i vůči konspiračním teoriím.

Psychologický profil příznivců teorií odhaluje zpravidla nižší emoční inteligenci, nižší vzdělání, sebevědomí a tendenci k popirání vědy, jsou to většinou muži s potřebou podřídit se autoritě.

A jak se na tento fenomén dívá hlubinná psychologie?

Buddhovo učení říká, že střední cesta, cesta rovnováhy, je zlatá. Je-li struna citery příliš napnutá, může prasknout, je-li příliš volná, nevydá líbivý tón. Já, které je příliš napnuté přemírou svých obran, má tendenci uvíznout v jednostrannosti, taktéž já, které je příliš volné, může ztratit svou identitu. Takříkajíc se ztratí v záplavě nevědomí.

Obecně platí, že lidé, kteří nemají dobře vyvinutý vhled do vlastních nevědomých bolestí, jako je pocit bezmoci, izolovanosti, odcizenosti, nízké sebedůvěry, či nedostatku duchovnosti (symbolické rigidity), jsou ke konspiračním teoriím více náchylní. Souvisí to spíš s vývojovým přechodem než psychologickým typem. Výjimkou je indoktrinace od útlého dětství, kdy jsou obsahy pevně vštěpeny. Můžeme to pozorovat v Severní Koreji, kde jsou konspirační teorie národu systematicky „vtloukány do hlavy“. Podobně se dnes snaží upevnit svou moc prezident Putin, šířící propagandistické teorie o krvelačném Západu jenž může za stav Ruska… (Více Vlado Šolc: Válka názorů)

Jestliže se ale já dostatečně otevřené novému významu, novému pochopení skutečnosti a zároveň je dostatečně odolné vůči vlivu negativních emocí, může dojít k pozitivnímu vývoji (individuaci). (V terapii takto hledáme s klienty smysl jejich utrpení. Člověk jedná svobodněji, když pochopí, že jeho pohnutky nemusí vycházet jen z „vnitřního hlasu“ vštěpeného rodiči. Noční můra se pochopením významu stane výzvou ke změně života, stává se mostem mezi individuálním strachem a reálným životem…)

Víra v konspirační teorie tedy vyrůstá jako důsledek nevědomého, ovlivnění (tedy zatemnění) jáského vědomí (ega) Bytostným já. Je emočně-kognitivní strukturou (obrazem), která poskytuje určitou úlevu od úzkostných, strach navozujících a jiných temných nevědomých obsahů, jež vytvářejí v jáském vědomí komplex. Převádí složitou skutečnost na relativně jednoduše uchopitelný příběh, který podobně jako náboženská teorie zdánlivě racionálně vysvětluje původ zla, případně poskytuje návod k jeho eliminaci nebo kontroly nad ním. Protože je ale odtržena od reality, je magickou vírou: nežádoucí zlo tak bezděčně produkuje.

Popírači globálního oteplování, odmítači očkování, ti, kteří nadřazují víru nad vědu jsou odkázáni na pouhou reakci vůči jevům, jež jejich nevědomost vyprodukuje. Protože konspirační teorie umožňuje projekci odmítaných obsahů ven, na nepřítele a následné kognitivní uzavření problémů, je jen otázkou času, kdy se realita vrátí zpět jako bumerang, aby si vyžádala nový způsob řešení.

Konspirační teorie podobně jako „temné“ fundamentalistické náboženské postoje mají tendenci narůstat v prostředí, jež zesiluje výše popsané psychologické symptomy. Antisemitská teorie, na níž Hitler vybudoval svou propagandu, se chytila velice dobře právě v období ekonomické krize. Zdravá víra, duchovnost, má poskytovat vědomí ideovou platformu, skrze niž se dokáže s temnými obsahy lépe vyrovnávat. Jestliže však společnost ztratí důvěru, že dokáže v komplikovaných podmínkách tyto energie regulovat, posune se do jednostranné pozice s primitivnějším, rozumějme fundamentálnějším projevem. V sekulární společnosti se domnělý původ zla přesouvá od nadpřirozených sil k těm lidským.

Během studené války jak v USA, tak v Rusku měly podobu konspiračních teorií i mnohé postoje obou zemí. Obě země v sobě viděly nepřítele, který se snaží rozpoutat třetí světovou válku, který chce toho druhého napadnout, použít jaderné zbraně apod.

Dnes opět sledujeme nárůst konspiračních teorií – v obou zemích i jinde po světě. Přístup k informacím, vzdělání, ekonomická prosperita, mobilita a jiné atributy demokratické společnosti na jednu stranu pomáhají udržovat intenzitu konspirací v normálních mezích. Neověřené, volně a hromadně se šířící informace, ekonomická krize, nárůst vnitřního napětí, úzkostí a traumat ve společnosti jdou opačným směrem.

Islámský stát se snaží vtáhnout Evropu do konfliktu svou vlastní konspirační teorií o vyvoleném národu, jenž nastolí dokonale islámské království v padlém Západu, který musí být jako ďábel vyzván k poslední bitvě. Podaří-li se mu to, zlost Evropy by se mohla obrátit nejen proti ISIS, ale Evropané by mohli propadnout iluzivní víře démonizující islám jako celek. To by pochopitelně mohlo mít pro nás všechny nedozírné následky.

Zdroj: www.vesmír.cz