Experiment: Někdo to rád hořké

Jste CHUTNAČI nebo NECHUTNAČI?

Cílem  genetického populačního výzkumu genetila Pavla Lízala z Masarykovy university je porovnání obyvatel České a Slovenské republiky s pomocí tří jednoduchých znaků. Prvním z nich je schopnost (či naopak neschopnost) cítit hořkou chuť látky fenylthiokarbamidu (PTC), kterou je napuštěn bílý testovací papírek.

Českou republiku zde reprezentují údaje z Jihomoravského kraje, Slovensko je zastoupeno daty získanými v Trenčínském kraji. Graf: Pavel Lízal

Chutnači a nechutnači

Historie tohoto experimentu začala velmi zajímavým objevem z roku 1931. Tehdy americký chemik Arthur L. Fox ve své laboratoři přesypával PTC do menších nádobek, když si mu kolega začal stěžovat na silnou hořkost, kterou cítí na jazyku. Fox však kupodivu nic takového nepociťoval. Po otestování dalších kolegů zjistili, že schopnost vnímat hořkou chuť této látky mají jen někteří lidé. Postupně se rozběhlo testování různých populací na zastoupení „chutnačů“, cítících hořkou chuť PTC, a „nechutnačů“ s pozoruhodným výsledkem: mezi populacemi jsou v této schopnosti značné rozdíly. V některých populacích se nechutnači téměř nevyskytují (např. u jihoamerických indiánů nebo indiánů Tohono O’odham 2), u jiných se četnost nechutnačů pohybuje mezi 10 až 40 procenty a v některých populacích je dokonce nechutnačů převaha (například v některých indických populacích).

Teprve 72 let po Foxově objevu se roku 2003 podařilo najít i gen, který je za tyto rozdíly zodpovědný – TAS2R38, nalézající se na chromozomu č. 7. Je jedním z více než 10 genů pro receptory hořké chuti.

Někdo to rád hořké

S přírodní obdobou PTC se můžeme setkat například v brokolici nebo růžičkové kapustě a podle toho, jakou variantu genu TAS2R38 máme, nám pak tato zelenina chutná nebo nechutná hořce. Stejný znak se vyskytuje také u šimpanzů. Ti z nich, kteří hořkost nevnímají, mají na příslušném genu mutaci, způsobující nefunkčnost příslušných receptorů. Takoví šimpanzi proto nemají schopnost rozeznávat hořkou chuť. Naopak u člověka, který hořkou chuť PTC necítí, mutace pouze pozměnila receptor hořké chuti tak, že necítíme hořkost PTC, ale k jiným hořkým látkám zůstáváme vnímaví. Víme to díky plodům rostliny Antidesma bunius, které chutnačům chutnají sladce, avšak nechutnači je cítí jako hořké.

Orientační odhad geografické distribuce alely pro nechutnačství (barevná škála), doplněný přesným stanovením zastoupení nechutnačů v některých zkoumaných populacích (hodnoty v terčích), které se mohou mezi sebou v dané oblasti i významně odlišovat. Výzkumy, podobné našemu, představu distribuce alely postupně zpřesňují. Mapa Marek Janáč a Pavel Lízal podle Guo a Reed, 2001.

Tento znak se vyskytoval i u našeho blízkého příbuzného – neandertálce. U něho však byla zastoupena jak šimpanzí, tak i lidská mutace, proto bychom mohli spekulovat, zda jsme ji od svých neandertálských příbuzných nezdědili jako následek křížení, které mezi neandertálci a moderními lidmi probíhalo před 50 000–60 000 lety.

Nezodpovězenou otázkou zatím zůstává, k čemu nám v minulosti byl tento znak užitečný a zda pro nás má význam i v současnosti. Jedna z hypotéz tvrdí, že v době, kdy jsme se živili jako lovci a sběrači, jsme díky získané schopnosti vnímat hořkost dokázali lépe odlišit jedovaté od bezpečně poživatelného. V současné zemědělské společnosti by nám to zase mohlo umožnit poznat potraviny napadené kupříkladu plísní ap. Nicméně jsou to jen spekulace a domněnky.

Zdroj: www.vesmir.cz

Autor příspěvku: Anna Paločková