Děti vs. moderní technologie

Digitální média nepřinášejí oproti těm „starým“ úplně neznámé problémy. Přesto jsou v něčem zásadně jiná. V souvislosti s jejich užíváním se tedy nabízejí i nové otázky: Co dělat, aby dítě nestrávilo celé léto hraním počítačových her? Jak odtrhnout děti od tabletu? A co nám vlastně vadí více: že má dítě tablet, nebo co jeho prostřednictvím konzumuje?

Z výzkumu dětského čtenářství, který proběhl v roce 2013, vyplývá, že děti se ve svém volném čase věnují ze všech médií nejvíce stále ještě televizi. Denně je to přibližně 1,5 hodiny. Téměř čtvrtina dětí uvedla, že hraje denně elektronické hry (55 minut), chlapci téměř třikrát častěji než dívky. Z hlediska věku kulminuje hraní elektronických her v kategorii 11–12 let (denně 29 % dětí). Takřka dvě pětiny dětí denně surfují na internetu (55 minut) a více než čtvrtina dětí je denně na Facebooku (38 minut).

Je zajímavé si uvědomit, že s příchodem počítačů, tabletů, chytrých telefonů a dalších nových technologií zůstávají některé skutečnosti (v porovnání například s televizí) v podstatě stejné, zatímco jiné se zásadně mění.

Co zůstává?

  • konzumace médií jako způsob trávení volného času
  • rodičovské obavy ze sledovaného obsahu
  • „fyzická rizika“ spjatá s nadužíváním médií (namáhání zraku, obezita)

Co se mění?

  • síla působení
  • mobilita
  • interaktivita
  • virtualita
  • intenzivnější propojení s jinými oblastmi života (se školou apod.)
  • nová rizika (např. kyberšikana)

Co nám tedy na nových médiích vlastně „vadí“? Je to obsah, který děti jejich prostřednictvím sledují, nebo forma, kterou se tak děje? Případně oboje?

Obsah versus forma

Mediální výchova se zásadně nevyděluje z běžné výchovy, ale je její součástí. Podle toho bychom k ní měli také přistupovat. Každý rodič má svůj styl výchovy, a proto bude z velké části záležet právě na něm, jaké postupy zvolí. Obecné zásady mediální výchovy v rodině shrnul přehledně ve svém článku Zdeněk Sloboda:

  • Není vhodné opakovat stereotypy o účincích a funkci médií. Ty se totiž často nezakládají na pravdě.
  • Média mají účinek i na děti. Ten ale nemusí být pouze negativní. Média také nejsou sama o sobě všemocná – jejich vliv je hodně individuální a závislý na dalších faktorech (jako je například výchova v rodině).
  • Pravidla vůči médiím musí být jasná a odůvodněná.
  • Jakási „mediální abstinence“ sice děti nevystaví případnému vlivu – může být ale dodržována pouze v rodině. Děti se s médii totiž setkávají i jinde. Neznalost médií z rodiny může být pro děti naopak spíše problematická (například si nemají o čem povídat s ostatními dětmi, mnoho věcí nebudou znát a první setkání s médii pro ně bude později o to těžší).
  • Pouhé časové omezení sledování televize nebo hraní na počítači neznamená vyloučení případných negativních účinků.
  • Trestáním nebo odměňováním dětí tím, že jim média povolíme či zakážeme, v nich vytváříme nebo zvyšujeme dojem důležitosti a výsadnosti médií. I když krátkodobě může mít takový trest nebo odměna pozitivní výchovný efekt.
  • O tom, co děti chtějí vidět nebo co viděly, četly a slyšely, by se s nimi mělo mluvit. Jen tak je možné mít přehled a dítě podporovat svým zájmem o ně.
  • Děti jsou vnímavé a aktivní i vůči médiím. Mnoho toho poznají, pochopí a zvládnou samy. Někdy ale potřebují vedení nebo pomocnou ruku.

Dále uvádí, že: 

  • Mediálně gramotný (tedy rozumně, kriticky zacházející s médii) rodič má lepší šanci rozvíjet mediální gramotnost svých dětí.
  • Skutečnost, že jsme pravidelní diváci, čtenáři, posluchači nebo surfaři po internetu, z nás nedělá experty, kteří musí rozumět i dětskému vnímání a chápání médií.
  • Existují jistá opatření, která by měla rodičům v mediální výchově pomoci (například věková doporučení o vhodnosti u filmů či počítačových her, filtrování obsahu internetu apod.).

Pokud se nám tedy nelíbí, CO děti na počítačích či tabletech sledují, vidím zde prostor pro „liberální“ mediální výchovu. Nedělám si iluze, že zvyšování povědomí o nevhodném obsahu děti zázračně vyléčí z touhy jej poznat. Hraní stříleček a sledování hororů v televizi nevyjímaje. Pokud se ale setkají s něčím, co nezvládnou zpracovat (násilí, pornografie, kyberšikana), je pravděpodobnější, že se s tím někomu svěří. V případě, že nám vadí JAKKDY a V JAKÉM MNOŽSTVÍ se děti médiím věnují, přichází na řadu „restriktivní“ část. To vše samozřejmě v závislosti na věku.

Nedávno jsem v knihovně vedla rozhovor s jednou čtenářkou-maminkou, která si se svým sedmiletým synem vybírala knížky a povzdychla si právě nad tablety a hraním her. Využila jsem toho a stručně by se to dalo shrnout takto:

– Pozorovala jsem ho, když jednou usínal. Byl úplně vyřízený: neklidný, dlouho se převracel, měl trhavé pohyby.
– Takže jste mu zakázala hry na tabletu před spaním?
– Ano.
– A vadilo by vám, kdyby si na něm před spaním četl pohádku?
– Asi taky, u tabletu mi před spaním vadí prostě samotný tablet.
– Jak to řešíte?
– Před spaním si čteme z knížky, tablet má dovolený třeba ráno cestou do školy. Máme to asi 20 minut autem. Večer se nevzteká, ví, že ráno svůj tablet dostane. 

Řešení je vzhledem k věku dítěte restriktivní, ale nabízí zároveň jinou variantu, která je pro rodiče i dítě přijatelná.

Ale co v pubertě?

Na nejvíce problémů narazíme samozřejmě u dospívajících. Je však potřeba si uvědomit, že každé médium vstupuje do konkrétní rodiny. Proto univerzální výchovné rady neexistují. Pokud řešíte problém typu Můj dospívající syn tráví na počítači každou volnou chvíli, zkuste si nejprve položit několik otázek:

  • Kolik je každá volná chvíle?
  • Proč má „tolik volných chvil“?
  • Nemá vypěstované jiné koníčky a zájmy?
  • Co na počítači dělá? O co se zajímá?
  • Jaké má jiné možnosti?
  • Kde bydlíte? V jaké komunitě se pohybujete (venkov, město)?
  • Jaký máte vy vztah k médiím?
  • Jak ho „donutíte“ v jiných případech, aby něco dělal, nebo nedělal apod.

Je jasné, že počítač by se neměl stát náhradou za koníčky, přátele, rodiče… přesto se to v určitém období může stát. V té době by ale už dospívající měl mít vybudovány určité základy mediální gramotnosti. Na rodičích potom je, co (udělají nebo neudělají) s tím zbytkem. Pokud jde o obecné rady při komunikaci s teenagery, existuje poměrně rozsáhlá literatura, z níž se dají některé věci aplikovat i na svět médií. Existují doporučení, internetové diskuse, zkušenosti – konkrétní návody nikoli.

Z praxe znám dva příklady, které částečně pomohly od „každé volné chvíle na počítači“. Prvním z nich bylo propojení internetu s reálným světem, kdy šestnáctiletá dcera dostala „dospělácký“ úkol v době prázdnin vařit. Recepty si hledala na internetu, fotky tam samozřejmě i sdílela, ale musela jít nakoupit a jídlo opravdu přichystat. Druhý je postaven na faktu, že dospívající potěší role „učitele“. Naučit babičku nebo dědu s tabletem, s Facebookem nebo různými aplikacemi je smysluplný program, se kterým můžete obstát i u puberťáka.

 

Zdroj:

https://psychologie.cz/deti-na-tabletech/

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Lenka Vaníčková

V médiích a kultuře se pohybuji již víc než deset let. Tyto činnosti se staly nejprve mým koníčkem, poté studijní náplní a v posledních letech i profesí. Je mi 26 let a žiji ve Starči, nedaleko od Třebíče. Náplní mého volného času je… No, popravdě moc volného času nemám. :-) Ale rozhodně se většina mých koníčků točí kolem muziky, přírody a hlavně mé rodiny. Nejlépe strávené chvíle si užiji doma ve Starči, obklopená svými nejbližšími a krásným lesem.