Mikuláš neztratil plášť

A je to opět tady. Ani letos nebude během dnešního podvečera venku klid, neboť Mikuláš spolu s anděly a čerty opět navštíví mnoho domácností, aby se podíval na zub tomu, jak jeho dětští obyvatelé po celý rok žili. Jak tento zvyk vůbec vznikl a kde jsou jeho počátky? V předvánoční atmosféře se dnes podíváme na první ustálený obyčej, jenž celou atmosféru svátečního očekávání začíná.

Mikuláše si zřejmě představí každý – muž s bílými vousy a biskupskou holí, který se vás dobráckým hlasem táže, zdali jste byli po celý rok hodní. V České republice ho většinou doprovází také čert s andělem. Čert rozdává hrůzu a uhlíky, anděl ho uklidňuje a Mikuláš moudře uděluje sladké dárečky, neboť zcela jistě nepochybuje o naší dobrotě.

Abychom si pověděli něco o původu tohoto zvyku, je třeba se vrátit do období okolo roku 270, kdy se Mikuláš narodil. Stalo se tak tomu ve městě Patra v Malé Asii. Mikuláš šířil křesťanskou víru, pomáhal potřebným a konal dobré skutky. Právě díky jeho křesťanské příslušnosti je zobrazován jako biskup s holí a Biblí v ruce. Někdy je tato kniha při obcházkách v předvečer svatého Mikuláše citována jako kniha hříchů.

Proč se však v tento den rozdávají sladké pamlsky dětem? Přibližně v období desátého století se na klášterních školách v Porýní konaly tzv. biskupské hry. Při těchto hrátkách se vždy jeden z chlapců stal na jeden den v roce zastoupeným daného kláštera a mohl být – s biskupskou hůlkou v ruce – pánem celé školy. Postupem let se tento svátek ustálil na 6. prosince, tedy na svátek svatého Mikuláše, a poté, co tento světec získal své dva pomocníky z nebe i pekel, dospěl oblíbený svátek do takové podoby, jíž známe i my dnes.

Přejeme bohatou nadílku a co nejméně uhlíků!

Autor: Libor Oliva

Zdroj: http://svatky.centrum.cz/clanek/svatek-svateho-mikulase/48/

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.