Pálení čarodějnic patří k velmi populárním lidovým zvykům. Ona magická filipojakubská noc (z 30. dubna na 1. května) patřívala mezi noci, kdy prý zlé a nečisté síly vládly větší mocí než kdy jindy.
O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, kdy měly nečisté a zlé síly moc škodit lidem, se také prý daly nalézt různě poschovávané, zakopané a před lidmi ukryté poklady. Aby se hledač pokladu dokázal před silami úspěšně bránit, musel prý mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu a řadu dalších předmětů.
Pálení ohňů a košťat
Zvyk pálení ohňů v předvečer prvního máje není zmiňován v žádných staročeských pramenech a podle Čeňka Zíbrta vznikl pod německým vlivem. Už v polovině 19. století však byl tento zvyk zakazován jako pověrečná praktika, stejně tak nemohl probíhat během 2. světové války a byl potlačován komunistickým režimem. Na mnoha místech Česka tak pálení čarodějnic zaniklo.
Dalším typickým zvykem bylo metání zapálených košťat do vzduchu a nošení jejich ohořelých částí domů pro ochranu. Kromě toho se v souvislosti s nadcházejícím prvním májem stavěla májka, uklízelo hospodářství a chlévy a umísťovaly větvičky do oken za účelem ochrany.
Podoba pálení čarodějnic na počátku 21. století si zachovala pár rysů pocházejících z minulosti, zároveň však došlo k řadě změn. Odlišná je především funkce – původní sociální, ochranný a náboženský význam byl nahrazen funkcí zábavnou a společenskou. Pálení čarodějnic probíhá jak v rámci rodiny, sousedů či přátel, tak jako organizovaná akce. Především městské a organizované akce někdy mívají charakter jakéhosi „čarodějnického karnevalu“. Příkladem proměny zvyku může být přežívající ústřední role ohně, který je však v některých případech upozaďován a hlavní dění probíhá stranou od něj. Oheň také ztratil svou magickou funkci zajišťující ochranu a prosperitu. Také již není nutným zvykem oheň zapalovat na kopci. Dále zanikl zvyk házení zapálených košťat do vzduchu. Zvyk upalovat figurínu čarodějnice však přetrval či byl znovu vynalezen.
Jak se to má s čarodějnicemi
Lidé věřili, že této noci v povětří poletuje spousta čarodějnic, letících na sabat. Proto se této noci také říká „noc čarodějnic“.
Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly na košťatech létat. Taková košťata prý bývala zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci – „čarodějnickému kolu“ – to se tančilo pozpátku. Jídla vypadala sice lákavě, ale byla bez chuti a nezahnala hlad. Nesměl chybět ani kotel plný žab a hadů, stejně jako nádoby s jedy. Čarodějnice se tu, jak lidé kdysi věřili, s oblibou proměňovaly ve vlky, psy a jiná zvířata a vyprávěly si, co všechno zlého se jim od posledního setkání podařilo lidem natropit.
Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem proměnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí – čarodějnic a někdy i čarodějů. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány ze spojení s ďáblem a venkované se před jejich uhranutím bránili rozmanitými praktikami, např:
- Před vrata domu i chlévu se pokládaly narýpané drny. Dříve, než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její moc pominula.
- Stavení se kropilo svěcenou vodou, před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila. Na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle a košťata, pod drn se dávalo vejce.
- Aby se čarodějnice zahnaly, práskalo se na návsi biči a také se střílelo z pušek.
Čarodějnice však nebyly jen zlé. Těch, které znaly tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a napravovat zlomeniny, si lidé vážili. V některých jazycích dokonce slovo čarodějnice znamenalo „moudrá žena“. Bylinkářky – vědmy se vyznaly v tajích přírody.
Zdroje:
https://www.ceske-tradice.cz/tradice/jaro/paleni-carodejnic/_zobraz=paleni-carodejnic—puvod-a-historie
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1len%C3%AD_%C4%8Darod%C4%9Bjnic