Milan Zelený je česko-americký ekonom, emeritní profesor na Fordham University v New Yorku, přednáší i na řadě zahraničních univerzit.

Z Československa odešel v roce 1967 na studijní pobyt na americkou University of Rochester, odkud se již nevrátil. Věnuje se oblasti produktivity práce a teorie řízení, zabývá se i poradenstvím a koučováním. V roce 2015 založil nadaci ZET, jejímž účelem je rozvoj národního a mezinárodního podnikání v transformujících se ekonomikách.

Co si myslíte, že u nás podnikatelům nejvíce chybí?

Vzdělání. Základy podnikatelské profese a profesionality tak, aby podnikatelů bylo co nejvíce. Aby byli zároveň připravení, vycepovaní, znalí a odhodlaní. Chybí nám podnikatelská vrstva, silná společnost národních kapitalistů, jako bývali Baťové, Škodové, Kolbenové, atp.

Chybí stovky a tisíce lidí, kteří umějí zaměstnat druhé, zapálit je pro národní hrdost a vštípit jim svým vlastním příkladem hodnoty kvality, služby, oddanosti a národního, regionálního nebo místního poslání.

V Česku je řada středních a vysokých škol zaměřená na podnikání či ekonomiku. Je to cesta do budoucna, jak vychovat mladé podnikatele?
Není. Podnikání není čtení knih o podnikání a naslouchání instruktorům, kteří nikdy nepodnikali. Podnikání je akce, ne popis akce. Nestanete se dobrým kuchařem, když budete jen číst „kuchařky“. Musíte vařit.

Tady profese podnikatelů neexistuje; vše se nechává na náhodě, snažení po garážích, a individuální podnikatelské genialitě, případně chytrolínství. To podnikatelskou kulturu budoucnosti nenabudí. Podnikatel musí získat profesionální respekt, a k tomu nikdo mladé lidi nevychovává.

Jak by se tedy měli mladí lidé učit podnikat?
Podnikání se musí učit již od školky, ne si jen hrát a poslouchat pohádky, ale učit děti získávat sebevědomí, aby se nebály myslet a nezávisle hledaly řešení problémů. Některé podnikové školky se o to snaží. Mělo by to ale být věcí obecné kultury, ne jen místního úsilí.

Jako dobrou příležitost vnímám tábory pro mladé, znevýhodněné nebo handicapované lidi, které by jim pomohly probudit talent, povzbudily je do života a podílely se na spoluutváření etických a kreativních návyků a schopností v nejranějším věku.

Jak se díváte na možnosti a podmínky pro rozjezd podnikání u nás?
Podnikání českých národních podnikatelů je stále v plenkách, bez podpory, uznání či povzbuzení, české podnikání je jakousi popelkou Evropy. Nemělo a nemuselo to tak být.

Čeští politici již od roku 1990 upřednostňují zahraniční „investory“, podnikatele ze všech koutů světa, jenom ne od nás.

Svoji vlastní vrstvu národních kapitalistů nemáme, jsme námezdníci a subdodavatelé, s nabídkou jedné z nejlevnějších pracovních sil v Evropě.

Pokud to podle vás není ideální, co by rozjezdu podnikání pomohlo?
Především pochopení rozdílu mezi ekonomikou na českém území (HDP) a českou ekonomikou (HNP). Z toho vyplyne upřednostnění českých podnikatelů oproti zahraničním, protože z cizích podniků na českém území nám nepatří nic kromě smluvně domluvených mezd.

Problém je i to, že nevzděláváme podnikatele, nemáme ani jednu podnikatelskou univerzitu, učíme lidi věci, které na trhu nelze uplatnit. Nepodporujeme regionální a místní ekonomiky.

Je třeba rozvíjet podnikatelský a inovační talent, s pomocí digitálních technologií, a také osvobodit hospodářství od politických intervencí a „ekonomické diplomacie“.

V čem mají začínající podnikatelé v USA snazší situaci než ti naši?
Do USA se stahují podnikatelé z celého světa. Jsou vynalézaví, pracovití a podnikatelství je jejich nejvyšším cílem. Přitahují tak kapitalisty, kteří jsou ochotní do jejich nápadů investovat. Ve školách i v mediích se inovace a podnikatelství propagují, což dále zvyšuje příliv potřebného financování. Je to vše věcí soukromých institucí.

USA má velké štěstí, že stát a státní byrokracie se do podnikatelství nemíchají. U nás v Česku nemají začínající podnikatelé nic, ani vzdělání, ani financování, natož přesvědčení. Projevuje se u nich určitá naivita, třesou se jim ruce strachy, aby nepřišli o nepromyšlené polo-nápady.

Co vám v Česku v rámci podnikatelského prostředí nejvíce vadí?
Že tu žádné podnikatelské prostředí neexistuje. Stejně tak tu nevidím podnikatelské vzdělávání, podnikatelskou veřejnou osvětu, nebo dokonce podporu českých inovací a podnikatelských záměrů.

I proto jsme založili Nadaci ZET, abychom s pomocí místních a regionálních univerzit, podniků a samospráv takové prostředí alespoň částečně nabudili. V nadaci zdůrazňujeme podnikatelství, spolupráci, angličtinu a hledání vlastní cesty. Důležitá je umístění výroby co nejblíže ke konečnému spotřebiteli. Tím se obnoví autonomní lokální komunity a omezí vynucená migrace.

V poslední době se u nás rozvinul trend regionálních potravin. Jde jen o přechodnou módní vlnu, nebo se myšlení lidí mění a uvědomují si, že je důležité podporovat místní zemědělce?
Regionální produkce potravin není móda, ale nezbytnost. Jestli se neosvobodíme od nepřehledných lánů žlutě kvetoucí řepky, které nejsou nikomu k ničemu, a neobnovíme místní produkci, pak nám ujede vlak evoluce.

Potraviny jsou ve své podstatě místní a dnes máme celou řadu technologií, jako vertikální farmy, automatizované agro-kruhy, atp., které umožňují uspokojování potřeb co nejblíže ke spotřebiteli tak, jak to má být.

Vnímáte to jako proměnu globalizace? Dá se podle vás očekávat nějaký podstatnější návrat lokální ekonomiky?
Globalizace je pouze dočasná fáze evoluce, je to hledání levné pracovní síly jinde na zeměkouli, než ve vlastní ekonomice. S vyrovnáním rozdílů v ceně práce a s nástupem digitalizace, automatizace a robotizace dochází k prudkému oslabení globalizace, proměně hospodářského systému směrem k národním, regionálním a hlavně místním ekonomikám. Země, která díky zkostnatělé politické vrstvě tuto proměnu mine, bude odsouzena ke kopání uhlí a tavení oceli, při importování všeho potřebného.

Jakého svého rozhodnutí si nejvíce ceníte?
Rozhodnutí odejít do USA. Na VŠE jsem vystudoval s červeným diplomem, ale měl jsem pocit, že nic neumím a ničemu nerozumím.

Z Akademie věd, kde jsem pracoval, jsem se přihlásil se do konkurzu na Ph.D. studium na Universitě Rochester. Vyhrál jsem, v roce 1967 jsem přijel lodí Queen Elizabeth do New Yorku a pak už bylo vše jen na mně. Proto doporučuji všem mladým lidem jít za znalostmi a zkušenostmi.

Co jste se při příchodu do USA musel naučit, a vzdělání v socialistickém Československu vám nedalo?
Musel jsem se učit vše znovu, od píky. Titul Ing. mi v Rochesteru neuznali a měli pravdu. Na VŠE jsem byl nejlepší ve statistice; snažil jsem se tedy udělat kvalifikační zkoušky, abych nemusel chodit na kurzy. Říkal jsem si, že „statistika je statistika“. Není. Hned první zkoušku jsem neudělal.

Neptali se mně na nic ze statistiky, prostě mi dali praktické zadání obchodního úkolu, kde se statistika měla použit. A já nevěděl, co s tím, protože mě to nikdo ve škole nenaučil. Od té doby se všemu učím sám. Pár let jsem sice studoval v Rochesteru, ale nakonec mi přišlo zbytečné chodit na výuku a vše potřebné jsem si studoval sám, po večerech. Tam jsem pak získal titul Ph.D. jako první z jejich studentů.

Zdroj: www.zonky.cz