Otázka důvěry

Důvěra. Důvěra se strašně těžko získává a přitom tak lehce ztrácí. Když u někoho ztratíme důvěru a on nám odpustí, důvěra je už jednou narušena a nikdy nebude taková, jaká byla na začátku. Už můžeme mít pochybnosti a předsudky. Proto je lepší důvěru nenarušit! 

Honoré de Balzac napsal, že láska žije jen z důvěry. Důvěra samotná se těžko uchopuje, je rozložená jakoby v prostoru, jehož součástí jsme vždycky my i druzí. Je klubkem o dvou koncích zamotaných do vztahovosti, a proto ani její deficit nevyřešíme na svém soukromém ostrůvku, kde budeme v klidu popíjet koktejl.

Každý nejspíš chápe důvěru trochu jinak, stejně jako v každém typu vztahu může být spojená s rozdílnými oblastmi. Jako nedůvěryhodné vyhodnocujeme různé typy chování. Co s jedním nehne, jiného zasáhne v plné palbě a odradí od dalšího kontaktu. Něco dotyčnému lehce prořízne hrudník nebo ho zašimrá v nose a sdělí, že tady už se „dál“ nepůjde.

Když se ale důvěra vydaří, pak v úplném základu nejspíš vnímáme, že druhý zůstal „s námi“ právě v té vrstvě, kde to potřebujeme. Půjdeme společnou cestou, neodradili jsme se navzájem, můžeme si důvěřovat.

Životní základ

Je známo, že důvěra se buduje v dětství. Důvěra ve svět, ve kterém nebude člověk nikdy osamocený a kde si vždycky poradí. Právě obrazy milovaných osob z prvních let se vrývají do srdce a vytvářejí pevný ochranný štít. I babička tak zůstane niternou částí, která může podvědomě „zasáhnout“ v tu správnou chvíli. A to i dlouho poté, co na tomto světě dávno není.

Většina z nás si z dětství nese pár ochránců. Propůjčili nám každý jiné zbraně a štíty různých velikostí, tvarů a barev. V některých oblastech svých životů tak jsme chráněni, v jiných nám zaštítění chybí. Někdo získal ochránce i mimo rodinu nebo u vzdálených příbuzných. Někdo má svého hrdinu snad i v dávných předcích, které nikdy neviděl.

Ty nejvýraznější zbraně do vztahů nám poskytli ti, co při nás stáli v plném zájmu o naše nedovyvinuté osobnosti ve všech možných náladách, proměnách a potřebách. Vtiskli do nás fakt, že můžeme důvěřovat skutečnému zájmu druhého, že se můžeme spolehnout.

Zároveň nás ale nechali osamostatnit se, hledat a naplňovat takové vztahy oboustranně a svobodně. Právě tito lidé se stanou duchy po našem boku a můžou živit naše zdravé vztahové části i v době, kdy se život ubírá smutnějším směrem.

Znovu na cestě

Pokud jsme si důvěru ve vztazích nevybudovali v dětství, často po ní stejně ve skrytu pořád toužíme. A je to tak dobře. Jakkoliv může být takové přání bolestné a nenaplněné, je důkazem, že vztahové části neodumřely. Pořád v nich něco tepe, pořád v nich koluje míza.

Toužíme tak po vztazích s lidmi, kteří budou na naší straně. Kteří řeknou, že nás mají rádi a rozumí nám, i když jsme třeba někdy děsní, obtěžující, hysteričtí, smutní, náladoví. Přejeme si budovat vztahy, které nás společně zasáhnou jako celek a obnaží. Ve kterých můžeme nakonec i krvácet a obvazovat si navzájem rány.

Ale už nejsme dětmi a zjednodušené poučky o hranicích, kdy nikdo není povinen dělat cokoliv pro druhého a chápat ho, tomu také hrají do karet. Lidé zůstávají ve svých oddělených zabetonovaných prostorech a často neudělají krok k tomu druhému, protože jednoduše nemusí.

A i my, co pro zbourání zdí tolik horujeme, je na druhé straně často sami z lenosti, strachu nebo nepochopení budujeme s úplně stejnými vítěznými slogany typu „bráníme své hranice“. Nejsme tak často o moc lepší. Propletenec hradeb a otevřenosti se stává neřešitelnou rovnicí.

Testování důvěry ve vztazích

Vztahy toho, kdo v dětství nebo dospívání důvěru příliš nenasál, bývají spíše otevíráním opevnění a shazováním brnění než procházkou růžovou zahradou. Patří k nim také testování partnerů nebo přátel. Pochroumaný člověk, který se chce přiblížit důvěře, překračuje často hranice a strachy i přes tíživé obavy, že takhle vztahy nejspíš určitě skončí. Ale je tu i malá naděje, že ne.

Jen pro ten střípek naděje, že se přece jen překlenou do bezpečného prostoru, jsou takoví lidé ochotní hrát smrtonosný vabank a trápit své okolí i sebe samé. Neprojdou-li ale významné vztahy očistcem, zůstanou umělé, ve stálé úzkosti ze ztráty, nebo vyblednou, protože se v nich nic „zásadního“ neodehrálo.

Nancy Verrier v knize o náhradních rodičích zmiňuje podobnou myšlenku dotýkající se obnovení nalomené důvěry. Nedůvěřivé dítě v nové rodině své nové rodiče často testuje, a to mnohem důrazněji než dítě, které má rodiče od narození. I přesto, že mají noví rodiče dojem, že dělají všechno správně, nemusejí být začátky vůbec snadné. Paradoxně je vzpurné dítě v tomto případě zdravější než to, které je příliš hodné a nic mu nechybí: testuje důvěryhodnost a opravdovost vztahu a je ochotné dát ho všanc.

Stejně tak podle ní testují své partnery často i lidé mající z dětství jakkoliv narušenou důvěru. Jejich mechanismy bývají těm dětským podobné. Vznikají konflikty, při kterých se vlastní hranice i hranice druhých narušují, a v případě úspěšného – a tím dospělého – rozřešení se znova obnovují i rozšiřují. Důvěra se nevytváří v míru, kde všechno klape, ale naopak tam, kde stojíme mimo daná schémata. Svá nejhlubší zranění si totiž v životě osaháváme v nekomfortní zóně.

Překročit rubikon

Překročením hranic směrem k důvěře může být cokoliv, o čem máme dojem, že to není (jinde) dovoleno, a co s sebou přináší i nezanedbatelné emoční zatížení. Může jít o něco úplně neškodného, co si s sebou jen dlouhodobě neseme, nebo taky o požadavky nezdravé, až patologické.

„Hranici zdraví“ bývá těžké vyhodnotit a jistotu, co se kdy ve vztahu ustojí a vzájemně prolne, máme málokdy. Co jeden vidí jako „nechej ho být, je to blázen“, to druhý vydrží a vztah se narovná a utuží. Co je pro jednoho výzvou a touhou pomoci, pro druhého je překážkou a zděšením.

Máme také mnoho nálepek, které můžeme použít, a od vztahů se při konfliktech pseudovědecky distancovat. Žijeme totiž s hraničářemnarcisemméněcennýmúzkostným a podobně. Stačí si všechno vygooglovat a nechat potvrdit ostatními. To nás udrží v komfortní zóně a odstupu od druhého se zaměřením na vlastní klid. Stejně tak druhá strana může tyto nálepky využívat k manipulaci nebo ke svému vlastnímu odsouzení.

Pro mě je třeba jedním z překročení vlastních hranic pláč nebo plné přiznání toho, jak se cítím. Samotné uvědomění, že jsem si přála být pro druhého na některých vnitřních místech tím „slabším článkem“, mě z velké části osvobodilo. Touha po sdílení otevřené, ale obávané emoční slabosti a okamžiku odevzdání se byla Damoklovým mečem, který v mých představách hrozil setnout hlavu mně i druhému.

Spolubytí

Osobnost každého je odlišná. Překročení hranic může být pokusem, jak se umět i odevzdat, a tak i cestou k uzdravení a důvěře. Může být ale také propadem do ega, které nebude nikdy nasycené. Za důvěru pak bude považovat neoddělitelnou symbiózu ve všech svých potřebách. Co může jednomu pomoci, uvrhne druhého jen hloub do nikdy nekončících, nesplnitelných a doživotně neudržitelných přání.

Dětství ve vztazích vždycky ochutnáme, ale jako kdysi dávno špatně ochucené jídlo se už nedá zpětně vylepšit. Dávná pachuť na jazyku by ale neměla zasáhnout naše chuťové buňky natolik, abychom si neuvařili jako dospělí něco dobrého pro sebe i pro druhé.

I přes zástupy těch, kteří druhé podvědomě zneužívají pro kompletní návrat k dětským potřebám, jsou tu i ti, co touží po opoře, aby své dospělé části mohli dotvořit a začít důvěřovat. Mají šanci stát se díky důvěře ve druhé celistvějšími a prožívat svět jako bezpečné spolubytí.

Můžeme k tomu každý přispět i svým dílem. Tím, že budeme uvažovat nejen o obraně svých hranic, ale v závislosti na situaci i o jejich otevření. Ve spolubytí nejsme osamělými státy s uzavřenými hranicemi a ostnatými dráty, ale spíše spřátelenými krajinami, mezi nimiž jsou hranice průchozí. Navzájem si tak otevíráme svá bohatství a vykrýváme to, co druhým chybí.

Zdroj:

https://psychologie.cz/otazka-duvery/

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Sandra Hašková

Je mi 22 let a studuji na Univerzitě Pardubice. Věnuji se zde oboru Sociální antropologie. Svůj volný čas nejraději trávím se svojí rodinou, ať už v místě mého bydliště v Okříškách nebo na nějakém společném výletě. S výlety souvisí další moje záliba, a to cestování. Velmi ráda poznávám nové země, nové lidi, jejich kulturu a zažité tradice. Ve volném čase si jdu také ráda zaplavat nebo si přečtu knížku. Nejvíce si však vážím času stráveného v přírodě na čerstvém vzduchu.