Každý rok ve dnech 1. a 2. listopadu vzpomínáme na své zemřelé blízké a příbuzné. Na 1. 11. připadá svátek Všech svatých a na druhý den potom Památka zesnulých – tzv. Dušičky. V tyto dny naši předkové přicházeli na hřbitovy, uklidili okolí hrobu své rodiny, položili věnce a pak se věnovali tiché modlitbě za duše zemřelých. Tyto či podobné zvyky se zachovaly až do dnešní doby. Co dalšího víme o „Dušičkách“?
V předvečer svátku Dušiček prý vystupují duše zemřelých na jednu noc z očistce, kde v plamenech pykají za své hříchy.
Historie
Oslava Dušiček se odvíjí od svátku Všech svatých. Svátek Všech svatých se slaví v dnech, kdy Keltové oslavovali konec roku, svátek Samhain, v noci z 31. října na 1. listopadu. Samhain byl Kelty vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkávání živých a mrtvých, světlem živí ukazují cestu mrtvým. Tradice v tento den zapalovat ohně a svíčky pochází od Keltů i Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a světlo pomáhá chránit před zlými a potměšilými duchy. Tradici svátku Samhain je svou podstatou a znaky nejvíce věrná oslava halloween. S ohledem na fakt, že Keltové a poté Slované osídlili Střední Evropu a jejich kultury se zde prolínaly, je předpokládáno, že se svátek Samhain slavil i na území ČR. Pak byl s nástupem křesťanství nahrazen svátkem Všech svatých a Dušičkami ve smyslu oslavy, jako svátek, kdy se vzpomíná na zesnulé.
Bohoslužba zemřelých
Dříve se věřilo, že o dušičkové půlnoci mají duchové jakousi svou „bohoslužbu“. V nedalekém Pelhřimově se dokonce vypráví o jedné ženě, která na takovou bohoslužbu v noci zavítala. Tu noc svítil jasně měsíc, žena se vzbudila a myslela si, že už je den. Styděla se, že zaspala příchod do kostela, tak se rychle oblékla a vydala se do hřbitovní kaple. Ta už byla plná lidí, u oltáře stál farář, takže se jen tiše posadila mezi ostatní a sklopila oči. Když se pak rozhlížela kolem sebe, něco jí přišlo divné. Spousta lidí ji byla povědomá, ale jakoby vzdáleně. Až po chvíli si s hrůzou uvědomila, že to jsou všechno lidé, kteří jsou už po smrti! V tom do ní strčila její nedávno zemřelá sousedka a prozradila ženě, že po skončení bohoslužbu roztrhají mrtví všechny přítomné živé na kousky. Poradila jí, ať tam nechá svůj kožich, který měla na sobě a rychle utíká domů. Žena tak naštěstí učinila a vyvázla. Ráno našli prázdnou kapli a roztrhaný kožich na spousty kousků.
Zvyky na Dušičky a symbolika
- Dříve některé hospodyně pekly na dušičky pečivo z dvojího těsta – pro rodinu z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé. Brzy se pak mezi čeládkou rozšířila říkačka:
Dušičky věrný / Nejste všecky stejný / Některý jste bílý / Některý jste černý
- V Čechách také tento večer hospodář plnil lampu máslem místo oleje, aby si duše trochu zchladily popáleniny způsobené očistcem.
- Bývalo zvykem házet v dušičkový večer do ohně různé pokrmy, a to ze dvou důvodů. Jako možné vykoupení z hříchů, nebo jako duším „na přilepšenou“.
- Na svátky se také pekly takzvané „dušičky“ nebo „kosti svatých“, pečivo (bochánky, rohlíky) ve tvaru kostí. Těmi se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela, chudí lidé v obci a zaměstnanci. V jižních Čechách ještě na počátku 20. století chodili koledníci na Dušičky prosit o toto pečivo.
- Když se ozvalo nad ránem zvonění z kostela, všechny duše se musely vrátit zpět do očistce.
- Říkalo se, že když o Dušičkách prší, tak duše zemřelých oplakávají své pozemské hříchy.
Zdroj: www.ceske-tradice.cz
