Způsoby komunikace, které nasajeme v dětství, nám mohou v dalších vztazích pěkně zavařit.
Propracovanost způsobů lidské komunikace nás odlišuje od ostatních živočichů. Přestože někdy můžeme mít naprosto opačný pocit. Vidíme na ulici ječící dítě, které připomíná malého paviána. Hysterickou ženu, která v určitých chvílích vypadá jako rozčílená opice. Muže, který svou komunikací zastrašuje stejně jako lev, když dává najevo svou nadřazenost ostatním zvířatům.
V poslední době často přemýšlím nad tím, jak mohou slova ranit, jak mohou být různě interpretována, jak umíme – případně neumíme – komunikovat. Na své dceři vidím své vlastní komunikační nedostatky. Víc než kdy jindy si uvědomuji, jak je důležité děti naučit komunikovat. Jak to, co vidíme doma, přenášíme do našich vztahů.
Dítě začíná komunikovat dávno před tím, než porozumí slovům a než slova vysloví. Vnímá tón hlasu, náladu druhého, atmosféru doma. Často může být zmatené. Maminka pláče, ale zároveň říká, že je jí dobře. Ve snaze „být v pořádku“ učíme děti velmi brzy potlačovat, co cítí.
Někdy není nutné vše správně pojmenovat, vyhrát malicherný spor, ale říct druhému, že ho miluju, důležité je.
Někteří dospělí vnímají dětský pláč jako vlastní rodičovské selhání. Když potom děti pláčou, nabízíme cokoli, aby přestaly (od čokolády až po jestli nepřestaneš, dám ti pár na zadek, abys měl důvod). Jakékoli emoční výbuchy se snažíme zvládnout pomocí metody trestu nebo odměny. Z děvčat tak děláme „hodné holky“ a z kluků muže, kteří nepláčou, případně kteří se za své slzy stydí.
Malé poznámky s velkým dopadem
Dítě je od přírody velmi zvídavé. Sotva se naučí trochu lépe mluvit, objeví i kouzlo otázek typuProč?, Co je to? Dítě chce vše poznat, seznámit se světem, pochopit příčiny. Vzájemná komunikace v tomto věku je základním kamenem komunikace budoucí. Jestliže dítě nedostane odpovědi od svých rodičů, blízkých, začne hledat jinde. Někdy již tady dáváme základ komunikačním nešvarům, které si pak dítě z primární rodiny odnáší do života. Máme pocit, že dítě je malé, aby některé věci vědělo.
Někdy o některých věcech v rodině nemluvíme. Používáme věty jako: Neříkej to před tatínkem (před maminkou), aby se nerozčílil(a). Učíme děti zatajovat některé skutečnosti, aby byl klid. Sami o mnoha záležitostech raději mlčíme, nebo mlžíme – ženy například tvrdí, že některý kousek v šatníku mají už několik let.
Existuje mnoho tabuizovaných témat: od menstruace po sex, ale i například otázky smrti, náboženství a naší existence. Na dětské otázky přicházejí neurčité, vyhýbavé odpovědi. Často možná proto, že sami neznáme přesné odpovědi.
Komunikace se pro mnohé z nás stává konfrontačním nástrojem. Ubližujeme slovy, zraňujeme a soupeříme. Malé děti učíme, že fyzické násilí není přiměřené, zapomínáme je ale učit uvážlivě mluvit.
Mnoho z nás nechápe důležitost slova. Nikdo nás nenaučil vážit slova a přemýšlet nad tím, co skutečně říkáme. Jak mohou slova ranit, ublížit. Jak i poznámka, kterou řekneme jakoby pod čarou, může pro našeho partnera, partnerku či dítě znamenat mnohé. Jak můžeme lehce jen pomocí slova nalomit důvěru, která je pro naše vztahy klíčovou.
Vzpomínám si na příběh mé kamarádky. Její babička jí kdysi v dětství řekla, že její hlas nezní příliš dobře. Kamarádka, do té doby milující zpěv, přestala zpívat. Teprve nyní v dospělosti si dovolila znovu zpívat. Navštěvuje hodiny zpěvu a dělá, co jí přináší radost.
Mlčení lepší než hádka?
S komunikací je velmi blízce propojena důvěra. A s důvěrou souvisí i lhaní. Někteří lidé ve své komunikaci lžou. Jejich život je plný malých drobných lží. Myslím, že tomu se děti také velmi dobře učí ve svých primárních rodinách. Vidím, že jsme někde byli, ale tatínek tvrdí mamince něco trošku jiného. Beru to jako standard. Takto se má komunikovat. Není důležité říkat pravdu. Nikdo nedomýšlí, co se stane s takovým vztahem. Jak se ztracená důvěra velmi těžce obnovuje.
V některých rodinách se spory řeší tím, že se přestane mluvit, a mnohdy to trvá i několik dnů. Prostě a jednoduše spolu partneři, případně rodiče s dětmi, nemluví. Mnoho lidí se také domnívá, že tento způsob řešení problémů je vhodnější než hádka. Kdo však žil v domácnosti, kde se i několik dnů nemluvilo, ví, jak dusná atmosféra v takové domácnosti je.
Vytváříme si různá přesvědčení, máme vlastní očekávání, a když nejsou naplněna, jsme zklamaní. A mnohdy stačí jen lépe komunikovat.
- Například si představuji, že s partnerem prožiju romantický večer, budeme pečovat jeden o druhého, zapálíme svíčku. Mám dvě možnosti: připravit překvapení, nebo se o večeru pobavit. Rozhoduji se spontánně podle toho, jak znám svého partnera a jak mám pocit, že by to mohlo být nejlepší. Někdy mu jen řeknu, že mám překvapení. Vše připravím a pak si společně čas užijeme.
- Jindy se o tom pobavíme. Řeknu, jak bych chtěla prožít večer a společně si jej připravíme. Ale jsou i dny, kdy nic neřeknu, zároveň nic nepřipravím, ale tak nějak očekávám, že by se to mohlo stát. Pak jsem překvapená, možná až smutná, že se nic nestane. A skončíme u běžného večera. Nebo ještě hůř u počítače.
Často říkáme věci a vlastně ani nevíme, zda byly správně pochopeny. Nakonec kdo z nás si ověřuje, jestli partner vnímá, co mu říkáme? Občas jsme pak překvapení, že došlo k nesprávnému pochopení našich slov. A zase můžeme prožívat zmatek, pocit zklamání. Můžeme mít pocit, že nás partner vůbec nechápe, nerozumí nám. A říkáme si, jak je to možné? Vytváříme si domněnky a domníváme se, že jsou realitou.
V naší komunikaci chybí slova lásky. Přestože každý z nás preferuje jiný způsob, jak si vyjadřujeme lásku, mnoho z mých kamarádů i kamarádek nikdy neslyšelo z úst svých rodičů:Miluji tě. Mnoho partnerů si tato slova neříká. A rovněž rodiče dětem.
Je důležité říct partnerovi i v krizi, že si ho vážíte, případně že ho milujete. Dříve pro mě něco naprosto nepřijatelného. Dnes jsem vděčná, že dokážu i v kritických chvílích ve druhém vidět to dobré, že dokážu překonat sebe samu, pravdivě se podívat do svého srdce a říct, co cítím. Někdy není nutné vše správně pojmenovat, vyhrát malicherný spor, ale říct druhému, že ho miluju, důležité je.
Deset pravidel komunikace
Pro zlepšení komunikace v naší rodině jsem vytvořila komunikační desatero. Vím, že toto desatero je pro nás velkou výzvou, ale vnímám, že dobrá komunikace je základem pro harmonické vztahy.
- Uvědomuji si důležitost slova. Myslím, teprve potom mluvím.
- Mluvím pravdivě.
- Dodržuji své sliby. Není-li to možné, omluvím se.
- Jestliže se dítě ptá, je na odpověď připraveno. Neexistují tabu. Vše říkám přiměřeně věku.
- S parterem i dětmi komunikuji o svých přáních i pocitech.
- Nevytvářím si domněnky.
- Ověřuji si, zda jsem správně pochopil slova druhého.
- Používám milá slova. Druhého chválím, oceňuji a vyjadřuji lásku.
- Omlouvám se, používám slovo promiň.
- Vyjadřuji vděčnost – děkuji.
Osobně se ve svém životě řídím ještě jedním pravidlem. Na každou negativní větu musí přijít minimálně tři pozitivní.
Jsem přesvědčená, že pokud se budete řídit komunikačním desaterem a tímto pravidlem, může se vám změnit život. Změnil se totiž i mně.
Zdroj: www.psychologie.cz
