77 let od vyhlazení osady Ležáky

Před dvěma týdny jsme si připomínali památku obětí heydrichiády, vypálení obce Lidice.  Nacisté však svoji hrůzovládu demonstrovali opětovaně, a to o čtrnáct dní později ve středu 24. června 1942 na území osady Ležáky.

O necelý měsíc dříve, 27. května 1942, provedli členové protinacistického odboje Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Tato operace nesoucí název Anthropoid byla velmi odvážným činem a Čechoslováci se díky ní zapsali jako statečně vzdorující lidé do povědomí ostatních zemí.

Tím dílem větší byl však vztek a následná pomsta nacistických pohlavárů, při které byly Ležáky srovnány se zemí. Dospělí obyvatelé i většina dětí byli zavražděni, dvě malé dívky poslány do německých rodin na převýchovu.

Gestapo se na tuto osadu zaměřilo z toho důvodu, jelikož právě na jejím území se nacházel úkryt pro vysílačku Libuše, která sloužila jako komunikátor československých odbojářů s exilovou vládou v Londýně. Všichni členové zahraničního odboje projevovali podobnými činy nesmírnou odvahu za cenu rizika ztráty vlastního života.

Osudy obětí nacistického běsnění si právem zaslouží naše vzpomenutí a každoroční pietní pozastavení jsou pro nás vhodnou příležitostí připomenout si historické souvislosti – a především lidské příběhy. Minulost zvrátit nelze. O co se ale pokusit můžeme, je se z ní poučit.

Autor: Libor Oliva

Zdroj: www.lezaky-memorial.cz

 

 

Sdílejte článek!

Autor příspěvku: Libor Oliva

Je mi 19 let. Baví mě společenská témata – studuji na škole převážně humanitního zaměření a mimo sociologii mě zajímá také psychologie, ale taky média a obecně mechanismus fungování naší společnosti jako celku tvořeného jednotlivci. Fascinuje mě ta skutečnost několika miliard úplně odlišných příběhů a nejvíce ze všeho asi touha nalézt klíč ke společné existence ve vzájemném respektu a toleranci, jednotě v rozmanitosti. Mimo neustálé psaní všeho možného píšu taky písničky a hraju na pár nástrojů, občas i před lidmi. Celým mým životem tak nějak prolíná potřeba nalézt klíč k efektivní pedagogice a vzdělávání tak, abychom nemuseli neustále slyšet o tom, jak je systém školství špatný, ale naopak – mám vizi o tom, že to jde jinak. S tím souvisí i můj zájem o (spolu)práci s dětmi a mladými lidmi, při které se snažím jednat podle zásad, které zodpovědnost z této činnosti plynoucí vyžaduje.